Ještě svítíme

První rok přinesl z nejbližšího kostela zapálenou svíci, kterou dlaněmi a vůbec celým tělem chránil jako samo nemluvňátko. Snad proto také zlomený nedůvěrou zíral na kouř z knotu, který zbyl ze skotačivého plamene v průvanu prvních otevřených dveří. Minulý rok trvanlivost ohýnku pojistil a uzavřel jej do skleněného svícínku. I ten se však záhy ukázal být velmi křehkým, zvláště pak v nepovolaných rukou. A tak letos přinesl světlo v patřičně opancéřovaném domečku. Postavil jej na posvátné místo a celé hodiny ho zamilovaně pozoroval.

Rodina na světélko pohlížela s o poznání menším nadšením. Místu potenciální nehody se vyhýbala na metr, v místnosti se nevětralo a vzduchem se šetřilo. Až nastala posvátná chvíle, kdy bylo třeba takřka vyhořelou svící připálit nový štafetový kolík. Libor si připravil voskový tubus, udělil rodině pokyny, pak přestal dýchat a pomaloučku otevřel dvířka bytelné konstrukce. Svíčka, patrně vyrušena tím nenadálým vzruchem, v naprosté tichosti následovala své předchůdkyně. Libor popotáhl, odkašlal si a (tak jako každý rok), potupně zapálil nový život neposvěceným sirkami z domácích zásob. Zdušený oheň však v tu chvíli přestoupil do členů rodiny. Přestalo se šeptat, začalo se Vánoc vychutnávat a maminka ulehčeně dodala: „Ještě, že nezhaslo nám…“ a měla pravdu, ještě svítíme…

Co na cestě nás pletlo? Betlémské světlo. Místo mapy mějme k mání – splněná přání s dobrým načasováním…