Bajka o zatrolené hádance

Motto: Lidé v každém kraji bajky rádi mají (neznámý autor)

Byla, žila, světem putovala jedna zlomyslná hádanka. Proč zlomyslná? ptáte se zajisté. Nuže proto, že se škodolibě radovala, když ji nemohl nikdo rozluštit. Však ona také věděla, jak na to. Tam se přimotala, tam se přitočila a vždycky našla někoho, kdo jí naletěl. Ono to svým způsobem zavinili už učitelé ve škole. Povězte mi, děti, kolik je třikrát pět? vyzvídal takový kantor už na nejmenších žáčcích. Jakže, nikdo se nehlásí? Tak si to napište jako domácí úlohu! A podobně to pokračovalo až do nejvyšších tříd. Došlo to dokonce tak daleko, že se dostávali do úzkých i rodiče, když na nich jejich ratolesti žádaly, aby jim pomohli s domácí úlohou. A hádanka stála někde poblíž za bukem a zlomyslně se culila, když zaslechla ty nejapné výmluvy…

A nebylo snad pošetilé, když se otec rodiny trapně vymlouval, že – no že tenkrát, když se to probíralo, nebyl zrovna ve škole – z toho či onoho směšného důvodu? Ale hádanka se neomezovala jenom na takové školní případy. Kdeže! Vloudila se tam, či onam, kupříkladu do zcela spořádaných domácností. Kde mám tu novou šedivou košili? tázal se třeba manžel své drahé polovičky, když spěchal na nějakou důležitou schůzi. Vím já, kam sis ji zase pohodil? vřískla manželka, která právě hledala svůj mobil a neměla nejmenší náladu zabývat se nějakými košilemi. A hádanka se smála někde v koutě, jak se jí dílo daří.Povzbuzena drobnými úspěchy, vymýšlela stále nové a nové kličky.

Tak putovala světem, trápila lidi neuvěřitelnými nápady, učinila z hádání zábavu a takřka profesi a byla stále drzejší, vynalézavější, neomalenější a zlomyslnější. Jenomže – všeho do času. Kdo pomůže mé jediné dceři, princezně Růžičce, aby si pro ni nepřišel zlý drak Kolozub? naříkal kdysi jeden starý, dobrý král. Hádanka, skrytá v závěsech, napjatě sledovala, jak se situace vyvíjí a radovala se, že odnikud nepřichází žádná odpověď. Ale ukázalo se, že takové věci se nedějí pouze v dobách starých dobrých monarchů. Odpovědi se nedostávalo ani moderním vládcům na zcela jiné otázky, jako třebas, kde vzít peníze na válečná tažení, nebo na následující mírové konference a různé jiné zábavy. Říkává se, že lidé jsou nepoučitelní. Ale v bajkách to neplatí – a tak se stalo, že se nakonec přece jen poučili a přestali se hádankami vůbec zabývat. Nejenže je ignorovali, ale dokonce je zařadili mezi zakázané činnosti, za které hrozila v lehčích případech pokuta, avšak v závažnějších dokonce trest odnětí svobody. A tak nakonec škodolibá hádanka zplakala, jak se říká, nad výdělkem. Lidé se jí začali vyhýbat, nikdo o ni nestál. Marně putovala světem, nakonec dopadla všude stejně špatně. A tak začala chřadnout, a nakonec se někam ztratila, nikdo neví kam. A jaké nám z toho plyne poučení? Nebuďme zlomyslní a škodolibí, nechceme-li rovněž špatně dopadnout. Kdo tomu věří, jen ať tam běží…