Bodlináč

A jak všechno začalo? To se totiž takhle jednoho letního večera mí rodiče
spolu s tetou a strejdou rozhodli, že si po dlouhém čase tráveném u
rodinného krbu trochu povyrazí mezi lidmi, pobaví se. A já? Jakožto
nejstarší potomek, jsem byla pasována na chůvu a pověřena oním nejtěžším
úkolem – hlídáním dvou nedospělých capartů. Do onoho večera jsem netušila,
co mi osud přichystal a čím mě hodlal nemile překvapit.
Rodiče odjeli, osiřela jsem spolu s malým bráškou a sestřenkou v nezvykle
opuštěném rodném domově. Hodinové ručičky běžely jak o závod, ale dítka né a
né usnout, zaobíraly se naprosto jinými zájmy, ale spánek se mezi ně nedal
počítat. „Tak a teď vám povím povídačku na dobrou noc, a pak alou do
postele!“
„Né, my chceme něco strašidelného!“ odporovaly mému návrhu.
„No ,a pak místo spaní se budete se bát, že?“
„Né!!!!“ křičeli jeden přes druhého a loudili. „Tak dobře, ukecali jste mě.
Ale pak už se bude spát!“ 
Zpřísnila jsem hlas.
„Dobře, dobře!“ slibovali, jen abych už začala se slibovaným vyprávěním.
„Tak tedy: Slyšela jsem, že po světě chodí jeden krvelačný člověk dychtící
po krvi zlobivých dětí, jež odmlouvají se spaním, to pak obchází stavení
těchto dětí a ve spánku jim saje krev.“ Spatřila jsem jejich otevřená ústa
do údivu a pokračovala jsem. „Někteří rodiče ho spatřili a popisují ho jako
muže střední postavy, shrbeného až k zemi. A jeho obličej? Ten má zahalený,
aby mu nebylo vidět do příšerných očí bez známek jakéhokoliv citu. Vždy když
přicházel pro své nevinné a bezbranné oběti, bylo slyšet pomalé, plíživé
šoupání jeho bot…..“
Víc jsem však nestihla doříci, pod okny se ozval šramot podobající se tolik
mnou líčenou povídačkou. Zvuky neustávaly, naopak. Dosud spící hlídač se
rozštěkal a né a né ustat ve své činnosti. V pokoji nastalo ticho jako v
hrobě. Obě děti pohltil obrovský strach, ani já jsem v tom okamžiku nebyla
žádnou světlou výjimkou.
Byly jsme ticho jak myšky, naslouchaly jsme tajemným zvukům, hlasitému
dupotu pod oknem našeho pokoje. Má fantazie začala pracovat na plné obrátky
a při představě, že by tam mohl nohama šoupat cizí chlap se zbraní v ruce,
na mě málem šly náhlé mrákoty. Brácha se sestřenkou se mě držely zuby nehty,
nechtěly se mě pustit jako nejžíznivější klíšťata, v očích se leskl strach a
beznaděj.
„Přišla si pro nás ta obluda!“ Sípaly s pláčem na krajíčku. „Ale kdepak, to
jsou jen hloupé povídačky!“Snažila jsem se je sebevíc uklidnit, ale hlas se
mi chvěl víc než jsem chtěla, takže jsem je moc nepřesvědčila.
„A kdo je teda venku, když ne ona?“ Chtěly hned vědět. „Raději zhasnu, a
půjdu se podívat.“ Jak jsem řekla, tak jsem i učinila. Bojácná ratolest
zalezla pod postel. Blížila jsem se k oknu, otevřela žaluzie a jediné, co
jsem v tu chvíli s určitostí věděla, bylo, že mě mrazilo v zádech a můj
strach sílil. Pes chvíli štěkal, chvíli kvičel bolestí a člověk nevěděl, co
si o tom všem má myslet. Za sklem se rozprostírala tma, nic nebylo vidět,
vše až na výjimky spalo. Hrozila jsem se myšlenky, co bych dělala, kdyby se
zjevila cizí tvář – nejspíš by mi přihodila náhlou mrtvičku.
„Tak co? Vidíš něco?“ Tázaly se malí hrdinové z pod postele. „Ne, jdu ven!“
Bylo jím odpovědí.
„Ne, to nemůžeš, bojíme se!“ Ozývala se dvojhlasná hysterie plná zoufalství.
„Půjdu, zamkněte za mnou a nic se vám nemůže stát.“ Bráška ač nerad, přec se
vzchopil jako opravdový chlap a zamknul. Ocitla jsem se v nicotě tmy, v ruce
vybavená paličkou na maso a ruční baterkou, dýchal na mě chlad letní noci,
nebylo vidět ani na krok, šla jsem pomalu k psovi vydávajícího divné zvuky.
Byla jsem u obávaného místa, strach mi svíral žaludek s myšlenkou, co asi
tak spatřím, jakmile rozsvítím baterku. Dřív než jsem ji rozsvítila,
připravila jsem se na případný útok. Blick. Světlo jsem namířila na těžko
popsatelnou spoušť a v onom okamžiku mi palička vypadla z ruky, snad úlevou.
U zlatého smrčku se zčista jasna objevila asi tak metrová díra a na jejím
dně skuhral můj pes, plně ponořený do zápasu s malým ježurou.
Nikdy jsem necítila větší úlevu jako nyní, neodpustila jsem si těžko
zadržitelný smích vůči hlouposti mého čtyřnohého mazlíčka. Ten můj blázínek
dostal chuť na masíčko, a díky svým loveckým vlohám se pokusil lstí
podhrabat k píchajícímu klubíčku. Bohužel to ale nedomyslel, a čím hlouběji
a urputněji pracoval, tím hlouběji se ježek vzdalovat v nitru země. A co na
to bodlináč? Ten se tak zpod těch svých bodlin mohl usmívat bláhovosti a
marnosti mého psíka.