Zmizelé boty

Chcete vědět jak? Tak se pohodlně usaďte a poslouchejte. Kdo předem pochybuje, ať raději vezme roha, pak se ovšem nic nedoví. Nedoví se, že případ je pravdivý, že se skutečně stal. Tážete se, jak se mohl přihodit? Uznávám, že vám bude připadat nezvyklý, to ano. Ovšem prostě – i boty mají svůj život. Některé ho trpně snášejí, jiné se bouří…A o těch je náš příběh.

Proč já mám jít ven, když se mi nechce, bručela levá polobotka. Pravá chviličku přemýšlela a shledala, že na tom názoru něco je. Takže netrvalo dlouho a ty dvě se domluvily, A když se jednou jejich majitel chystal ven,proklouzly pootevřenými dveřmi , seskákaly po schodech a vyrazily na ulici.Pouliční ruch je nepřekvapil, byly na něj zvyklé. Jen chvíli váhaly, kterým směrem se vydat. Kolem nich přecházeli nebo spěchali lidé, všichni obuti v botách. Ty chuděry, smály se naše polobotky, musí tam, kam chce jejich pán. Třeba do louže nebo do bláta, no to je mi paráda!Jenomže kdo se směje, nemusí se smát naposled. Než se naše milé polobotky nadály, chňapl po nich nějaký bosý chlápek a spěšně si je obul. No, to byl malér.Zašel s nimi do nějaké polorozpadlé chatrče, kde špína kapala ze stěn. Pohodil je, nevyleštěné do kouta a natáhl se na neustlanou postel. Hrůza!Naše polobotky na sebe mrkly a neváhaly ani vteřinu. Proklouzly ven nedovřenými dveřmi a daly se na zpáteční cestu. Pravda, zprvu se nemohly vyznat, kterým směrem se dát. Po chvíli bloudění konečně cestu našly, Vyhýbajíce se bosým nepřátelům doklapaly ke dveřím svého pána. Ten právě přicházel domů, obutý v sandálech. „To jsem blázen,“ podivil se, „nechám boty přede dveřmi! To se mi ještě nestalo. Naštěstí je nikdo neukrad!“ Vzal polobotky domů, přeleštil je a uklidil do botníku.Polobotky, znavené tím výletem, okamžitě spokojeně usnuly. Potom je už nikdy nenapadlo, vydat se samy na nějakou procházku, která se obrátila proti nim?

Nevěříte? Nezavrhujte však, co se – možná – mohlo přihodit. Případně proklejte autora tohoto článku…Není anonymní.