Tři děti jsou opravdu moc!

Ubezpečuji vás, že opravdu vím, o čem mluvím. První šok jsem zažila už při porodu. Podotýkám, že plánovaného a chtěného třetího dítěte, které se narodilo do rodiny poměrně sociálně i finančně stabilizované. Přesto když při vyplňování předporodního dotazníku přišla řeč na počet těhotenství a porodů, lékař se notně zarazil. Nechápala jsem proč. Vysvětlil mi to vzápětí poté, co jsem porodila. S ustaranou tváří mi přišel doporučit podvázání vaječníků – tři děti přece nemohou být ničím jiným, než totálním selháním antikoncepce.

No, dobře že tak. Jeho rekce mi alespoň pomohla připravit se na to, co přijde potom. V ordinaci lékaře, ve škole, na úřadě. S nálepkou „socka“ případně “ta divná“ jsem už totiž definitivně měla jít životem. Zač je toho loket jsem měla okusit zejména ve chvíli, kdy jsem se rozhodla nastoupit do práce. Co na tom, že další dvě děti už byly krapet odrostlé, tudíž jsem na ně paragrafy rozhodně čerpat nemusela. To v podstatě nikdo neřešil. V kolonce počet dětí prostě byla trojka a já tím pádem patřila mezi nežádoucí. Někdy jsem měla tak trochu pocit, že jsem chytla nějakou ošklivou nakažlivou nemoc, jak si ode mě úřednice v přijímacích předpokojích odsedaly.

Musím, říct, že když poslouchám líbivé komentáře o tom, jak naše populace stárne, musím se pousmát. A říkám si, že se toho asi mnoho nezmění, pokud bude vzorem úspěšnosti maminka s chůvou a jedináčkem.