Život bez dětí
A jak se říká „odříkaného největší krajíc“ i já jsem začala šílet. Najednou jsem si neuměla představit, že jednou zemřu sama, bez dětí. Jako smyslů zbavená jsem začala hledat muže, který by byl ochotný se mnou podstoupit vyšetření a pořídit si miminko. Jenže jak už to bývá, jakmile jsem to na někoho po pár měsících vybalila, vzal roha. Tak to trvalo 6 let.
Krátce po mých 33 narozeninách, porodila moje mladší sestra zdravou holčičku a já byla na zhroucení. Jenže když jsem ji viděla, jak se z pohodové a usměvavé holky stává máma na plný úvazek, která až tak úplně všechny své role nezvládá, zamyslela jsem se. Jednoho večera jsem si sedla ke stolu a na papír napsala, co od života chci, co mě baví a co by mi dalo miminko. Nakonec jsem zjistila, že vlastně ani po dítěti netoužím a bohatě mi stačí vypůjčit si ho tu a tam od kamarádky nebo ségry. K tomu jsem se přihlásila jako dobrovolník a chodím číst dětem do nemocnice pohádky a dělat s dětmi v dětských domovech úkoly.
S novým přítelem jsme si ujasnili priority, ale rozhodli jsme se, že přeci jen zkusíme metodu asistované reprodukce. Pokud to ale nevyjde, necháme to tak a budeme hodně cestovat. To je náš společný koníček a sen. Chtěli bychom poznat každý kout naší planety. Sestra i kamarádky mě chválí, že jsem skvělá teta, děti mě milují a mě už teď nic nechybí. Děti zkrátka nejsou středobodem mého života a bohužel si myslím, že se v naší společnosti hodně přeceňují. Kdo nemá děti, je podle velké spousty lidí sobec, kariérista, nezodpovědný, dětinský. Ale proč? Není snad větší sobec člověk, který si děti pořídí, ale neudělá si na ně čas? Není více nezodpovědný někdo, kdo má 5 dětí a pak čeká s nataženou rukou na příspěvky od státu?
Za svou zkušennost jsem ráda, otevřela mi oči, ukázala cestu a donutila mě srovnat si žebříček hodnot. Pokud by se mi nakonec miminko povedlo, budu bohatší než ty mámy, kterým se to povedlo hned a troufám si říct, že bych si toho i více považovala. Pokud se to nepovede, nebudu o moc chudší, užiju si zkrátka život podle svého.