Šestý smysl na cestách

I zamyslela jsem se, čím bych v takovém případě mohla sloužit. Přišly mi na mysl různé kratochvíle, leč to byly spíše jen drobné útržky, které se mohly jevit zábavné spíše druhým. Například, jak jsme vyrazili do ciziny s nedostatkem peněz a tudíž přebytkem nejrozličnějších potravin a nápojů, jimiž byl napěchován kufr. Vzpomněla jsem si, jak se smáli dělníci, opravující silnici, když jsme nemohli vyjet do vršku a jak jsem, dopálena jejich zlomyslností, vyletěla z vozu, obořila se na ně v mezích společenské slušnosti, leč dostatečně působivě, aby nám raději šli zatlačit, což, zřejmě se zastyděvše, nakonec učinili…

Ale situace, kdy jsme se svým způsobem pobavili i my, mě zprvu nenapadaly. Posuďte sami, zda šlo o obveselení. Vraceli jsme se z Rakouska, poslední peníze jsme se rozhodli utratit za večeři. Nechápali jsme, proč jsme se stali středem pozornosti hostů, dokud se jeden z nich neosmělil a rozkošnou rakouskou němčinou se nás s mnoha omluvami neotázal, zda náš potomek, kterému tehdy bylo asi třináct let, je chlapec či holčička. Opáčili jsme, že je to kluk, čímž jsme si naprosto jisti. Po této příjemné večeři , když se venku už smrákalo, jsme nasedli do vozu a vyrazili směrem k domovu. Jelikož byla už tma a nehodlali jsme překračovat hranice v noci, odbočili jsme ze silnice a po úzké cestě dorazili do jakéhosi lomu, obklopeného kolem dokola vysokými, příkrými svahy. Manžel si postavil stan, my se synem jsme rozložili sedadla a uhnízdili se ke spánku v autě. Málem jsem již usnula, když jsem pocítila podivný neklid, který jsem si nedovedla nijak vysvětlit.

Nakonec jsem se vyhrabala z vozu, probudila muže odpočívajícího ve stanu a požádala ho, aby se aspoň o deset, či raději patnáct metrů odstěhoval dál, do středu lomu. Pochopitelně to briskně odmítl, co to mám za nápady. Chvíli jsme se dohadovali, trvajíce každý na svém. Nakonec syn, který měl víc rozumu, vylezl také a takto moudře promluvil: Tati, radši se přesuň, stejně mámu nakonec poslechneš, tak to zbytečně nezdržuj. Muž si dal konec konců říci a s proklínáním stan přestěhoval, neb moudřejší prý ustoupí. Poté jsme se všichni uvelebili, ze stanu se ozývalo pochrupování, jen se mi, než jsem usnula, zdálo, že slyším podivné zvuky. A ráno jsme všichni valili oči.

Stěna lomu, ke které jsme původně byli nejblíž, se sesula, drobné kaménky dorazily až ke stanu. Nevím, zda tento příběh je možno zváti zábavným. Když jsme to doma vykládali, ozývaly se hlasy, že jsme si to vymysleli, někdo odkazoval na nějaké vyšší mocnosti. Nevím, jak vy, ale podle mne to byl instinkt. Neznáme snad případy, kdy různí živočichové vycítí změnu počasí, či nějakou pohromu? A konec konců, proč by toho nebyl schopen i ten chudinka člověk?