Sousedské vztahy

K tématu mě přivedla vlastní zkušennost. Dokud jsme bydleli v paneláku se samými důchodci, nevěděla jsem, že nějaké sousedy vůbec máme. Podržet si vzájemně dveře, svézt se spolu ve výtahu, pozdravit se a prohodit pár větiček, to byla samozřejmost. Naše kočka dokonce chodila přes balkon k vedlejším sousedům na něco dobrého a pro podrbání, když jsme nebyli doma. A pak jsme se museli odstěhovat do většího. Tady mě teprve čekala realita sousedských vztahů. Na patře mám jen jednoho souseda, naštěstí v pohodě. Když odjíždíme na dovolenou, hlásí mi, co se dělo po celý čas. Horší už je to s dalšími sousedy. Už jsem si zvykla, že někteří zkrátka nezdraví a Adíkovi nezapomenu zdůraznit, že je to nevychované. To proto, abych zmírnila jeho zklamání, když se tuhle slušnost učí a je nadšený, když může své „Dobrý den“, jen vyslovit. Už dvakrát se mi stalo, že jsem si přivolala výtah a všimla si, že chce někdo dovnitř.Otevřu dveře a v obou případěch mě sousedi hbitě oběhli, naskočili do výtahu a ujeli. Že jsem si výtah kvůli kočárku zavolala já? Nezájem. A pak je tu úklid společných prostor. Naposledy jsem při odnášení bedny s letáky do tříděného odpadu, narazila na dva exkrementy přímo mezi letáky. K tomu tam byly lahveod alkoholu a litorová láhev s močí. Opravdu chutný zážitek. Jedna ze sousedek mě zase podzřívala, že ji záměrně vytápíme a tak mi psala na dveře vzkazy křídou. Vrtání v deset večer, už snad ani neregistruji. Tyhle věci mě sice na čas rozčílí, ale když slýchám jiné příběhy, jsem docela ráda i za sousedy, které mám.

Karolína se nám svěřila se svým trápením se sousedy. „Vedle nás bydlí starý pán, který už chce mít svůj klid. Dokud jsme neměli malou, bylo všechno v pořádku. Jenže jakmile jsme přišli z porodnice, samozřejmě se Adélka dožadovala nočního krmení. I když jsem vstávala téměř okamžitě, našemu sousedovi to nestačilo a na první zakňourání reagoval hlasitým bušení holí do zdi pokojíčku. Později si začal pouštět nahlas klasickou hudbu, kterou nechával hrát třeba hodinu. Nakonec jsme vše museli řešit přes policii.“

„Naši sousedé jsou nesnesitelní dobytci.“ Vypráví Alena. „Na to, že k nim chodí podivné existence, jsme si už zvykli a zamykáme se na tři zámky. Jenže pachu se ubránit nelze. Sousedé nechávají pytle s odpadem za dveřmi, dokud tam není řádná hromada a zápach se line celým barákem. Už jsme měli doma i různou havěť jako mravence nebo šváby. Řešilo se to několikrát, ale ta rodina si z toho nic nedělá.“

„Myslela jsem, že když se přestěhujeme z paneláku do domku, budeme mít vytoužený klid. Jenže naši sousedé si pořídili velkého psa, kvůli kterému nemůžeme pořádně vyjít na zahradu. Okamžitě začne šílet, skákat na plot a štěkat. Děti se nesmí přibližovat k plotu, aby je nenapadl. Sousedi jsou podivíni, nedá se s nimi moc jednat. Na naše stížnosti nereagují nebo nám řeknou, ať se odstěhujeme. Jednou jim dokonce pes vyběhl a napadl kolmjdoucí paní se psem. Jenže to srovnali finančním odškodněním a tak se to dál neřešilo.“

„Soused si nad námi zřídil posilovnu, do které si bere ve dne v noci kamarády.“ Svěřila se Ivana. „Stěny v paneláku jsou tenké a posilovna je zrovna nad ložnicí. Musíme si tak vyslechnout hekání při zvedání činek i těžkopádné pokládání těžkého posilovacího zařízení. Naše stížnosti zaberou jen na chvíli a pak se vše vrátí do starých kolejí. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy pořádně vyspala.“

A jaké sousedy máte vy?