Probuzení v nemocnici

Nevím, jak dlouho jsem takhle koukala do stropu, venku začalo sněžit, když v tom přišla sestra. „Vy už jste vzhůru? Ještě byste měla spát.“ Aniž by mi cokoliv řekla, vymněnila kapačku a já se zase propadla do snů. Když jsem se zase probudila, bylo to to samé. Neměla jsem odpověď na otázku o mém miminku a nevěděla jsem, proč jsem v nemocnici. Na chodbě jsem slyšela hučet světlo a pak šramot. Za chvíli se otevřely dveře a přišla uklízečka. Šeptem jsem ji porposila, ať zavolá sestru. Přišla až za dlouho. „Kde mám miminko?“ Ptala jsem se. Sestra byla nepříjemná a odvětila, že mám počkat na doktora. Přepadl mě neodbytný pocit, že něco není v pořádku, že se s miminkem něco stalo, že už možná nežije. Brečela jsem. Nevím, jak dlouho to bylo, možná hodinu, než přišel doktor. „Kde mám dítě?“ Ptala jsem se už hystericky a hlas mi pláčem přeskakoval. „Sestro, vy jste jí nic neřekla, obrátil se na tu nepříjemnou, co za mnou byla ráno.“ „No říkal jste, že mám počkat na vás.“ Odsekla mu. Doktor zavrtěl hlavou a pak se otočil na mě. „Máte holčičku, je v pořádku, jen je trochu maličká, tak si ji chvíli necháme v inkubátoru. Pošlu vám sem doktorku z dětského a později se za malou budete moct podívat.“ Usmál se na mě a mě spadl kámen ze srdce. Pak mi vysvětlil, co se stalo, na náledí před domem jsem upadla a rozbila si hlavu, když mě převezli do nemocnice, zjistili, že se miminku nedaří a začíná se odlučovat placenta, proto museli udělat císařský řez. Byla jsem ve 35 tt. Nelinka měla 2200 g a 45 cm.

O pár hodin později jsem už ten můj uzlíček viděla a druhý den už jsem si ji mohla i pochovat. Dařilo se jí dobře, jen lékaři chtěli, abychom raději zůstali v nemocnici, než bude mít dvě a půl kila. A tak jsme v nemocnici přečkali i Vánoce a Nový rok, ale nám to nevadilo, nejdůležitější pro nás bylo, že jsme spolu, jsme zdravé a když ještě přišel tatínek, to byla hned dvojnásobná radost.

Paradoxně možná kvůli nepříjemnému příchodu naší maličké na svět a tomu strachu, jaký jsem o ni měla, se mezi námi utvořilo velmi silné pouto, ještě než jsem ji poprvé spatřila. Slíbila jsem jí, že to byl první a poslední karambol v životě a od teď na ni budu dávat pozor a nespustím ji z očí.. Roky plynou a Nelince už je 8 let, je šikovná holčička, hezky se učí, zpívá ve sboru a jejím snem je být doktorkou zpěvačkou nebo herečkou. I když jsme chtěli mít dvě děti hned po sobě, nedařilo si mi otěhotnět, pak jsem potratila… Teď už se na nás snad štěstí zase usmálo a v prosinci se nám má narodit druhá holčička.

Právě díky ní jsem si zase vzpomněla na svůj první porod. Doufám, že v porodnici, kterou jsem si vybrala, budou sestřičky vstřícnější, ale hlavně že tentokrát bude příchod miminka na svět méně komplikovaný. Manžel mi slibuje sypat chodník až do práce, tak uvidíme…