Peklo, očistec a ráj…

Peklo.. Jak byste ho definovali? Pro mě to nebyl ani oheň pekelný ani Ďábel. Stačí, když se narodíte do rodiny jako nechtěná. Byla jsem čtvrtým dítětem svých rodičů, čtvrtá holka. Když mi byl rok, naši se rozvedli a máma mi to celý život dávala najevo, že je to kvůli mně. Kdybych byla kluk, měla bych se jako král.. Byla jsem naprosto průměrná holka, ve školce a pak škole jsem měla pár kamarádů, učila jsem se na dvojky. Když jsem přišla na střední školu, chytla jsem se party, která kouřila trávu. Nebudu zabíhat do podrobností, ale než jsem školu vychodila, měla jsem za sebou několik několikatýdenních útěků z domova, závislosti všeho druhu a pobyt v léčebně. Dnes nechápu, jak jsem mohla školu vůbec dokončit.

Očistec.. Po škole jsem chtěla co nejdál od rodičů, takže jsem si sbalila krosnu, nasedla na první vlak, který přijel a odjela na druhý konec republiky. tam jsem se ubytovala na ubytovně a našla si podřadnou práci. Dočasně… V práci jsem se seznámila s prima holkou a chodily jsme se spolu bavit. Konečně jsem mohla být sama sebou, nemusela jsem se neustále někomu omlouvat, hlásit příchody domů. Byla jsem svobodná jako nikdy předtím. V jednom baru jsem potkala Vaška. Měli jsme spoustu společného a tak jsme se začali scházet. Vašek byl podnikatel, měl se dobře a já s ním taky. Bral mě na výlety, do restaurací… Vždycky jsem si s ním připadala jako dáma. Daleko od domova mě už netrápila minulost a začala jsem myslet na budoucnost. Po půl roce vztahu jsem zjistila, že je Vašek ženatý. Vysvětlili jsme si to, dal mi čas na rozmyšlenou a nakonec jsem si řekla, že jsem ještě mladá a než potkám pravou lásku, bud mi vztah se ženatým vyhovovat. Pomohl mi najít lepší práci a šest let jsme si užívala. Nebylo to dokonalé, žárlila jsem,  ale časem jsem se s tím naučila žít. A pak jsem zatoužila po miminku. Dlouho jsme to spolu rozebírali, až naše pohádka skončila. On by svou rodinu neopustil a se mnou by žít nedokázal.

Dva týdny po rozchodu jsem si začala románek s kolegou z práce. Po dvou měsících mi řek, že by se mnou dítě klidně měl a já byla šťastná. Otěhotněla jsem tři měsíce na to, začali jsme si zařizovat byt, nakupovat pro miminko… Jednoho dne odnesl do opravny DVD rekordér, ale už ho nepřinesl zpět. Firma prý zkrachovala a budeme ho muset vymáhat. Nakonec jsem to hodila za hlavu, než se s někým hádat… Jára byl u porodu naší holčičky Elišky. Dokonce přijeli i moji rodiče,  aby mi řekli, že ode mě nic jiného, než další holku nečekali a že mým sestrám se podařili už dva kluci. Byla jsem z toho smutná, ale miminko mě moc dlouho nenechalo nad tím přemýšlet. Měsíc po porodu zabouchal na naše dveře exekutor.  Jára měl půlmilionový dluh. Nebyl zaplacený nájem, půjčené peníze naházel do automatů. Tehdy jsme se hrozně pohádali, až malá plakala. Sbalila jsem její věci a utekla s ní pryč. Přístřeší jsem našla v azylovém domě.

V azyláku mi pomohli vyřešit právní věci, takže jsem dluhy za přítele nemusela platit. S policistou jsem šla pro zbylé věci, které nebyly zalepené exekutorem. U některých se mi podařilo prokázat, že jsou moje, takže byly z exekuce vyškrtnuty. Měla jsem notebook, televizi, dětskou postýlku, oblečení pro mě a maličkou a ten největší poklad… Elišku. Ta mě držela nad vodou. Znovu jsem se pokusila navázat kontakt s rodiči a slyšela jsem od nich pouze to, že se mnou byla vždy potíž a že si za všechno můžu sama. Od té doby nemám rodiče. Po roce jsem se stěhovala do pronajatého 1+1, kamarádky máma mi pomáhala s hlídáním Elišky a já docházela třikrát týdně do práce. Uskromnily jsme se úplně ve všem, v jídle, oblékání, dárcích pod stromek. Jak mě bylo líto, když jsem Elince nemohla koupit vysněnou panenku…

Ráj…. Ve volných chvílích jsme háčkovala a pletla čepice a dečky pro Elišku a děti kamarádek. Ty mě postupně doporučovaly dál a dál, až jsem se rozhodla založit si malý obchůdek v bývalé prádelně našeho domu. Eliška začala chodit do školky a můj obchůdek se stal vyhlášeným, že jsem musela najmout pomocnou sílu. S kamarádkou jsme pletly i po nocích, ale stálo to za to. Dnes už je Elišce 9 let, nikdy neviděla své pravé babičky, stačí jí ta, která se o ni starala, když byla maličká, táta o ni nejeví zájem, ani alimenty neplatí. Ona se na nikoho neptá, je šťastná s tím, co máme a musím říct, že i mě dělají nejšťastnější jiskřičky v jejích očích. Konečně jsme jednou měly krásné bohaté Vánoce, nadělila jsem nám pod stromeček dovolenou u moře. Moc se těší, ještě tam nikdy nebyla. Zatím jsme spokojené jen ve dvou a já můžu říct, že mám ráj na zemi. Přesto stále doufám, že najdu hodného partnera a budu mít ještě jedno miminko. Ale kdyby ne, budu spokojená i tak. To nejdůležitější je moje malá princezna…