Nevěrný manžel 5

Byl čtvrtek odpoledne a já věděla, že druhý den má Honza odcestovat na „montáž“. Nervozita sílila a už to nešlo schovat. i Honza na mě poznal, že se něco děje a stačila jen jedna otázka a už jsem bouřila jako sopka. „Děje se něco miláčku?“ Zeptal se mě úplně nevinně a pohladil mě po vlasech. „Jestli se něco děje? To se mě ptáš ty? To bych se snad měla ptát já tebe!“ Chrlila jsem ze sebe věty, které vlastně nedávaly smysl a odpovědí mi byl Honzův nechápavý pohled.

„Já už o ní vím.“ Snažila jsem se zklidnit a nahrnuly se mi slzy do očí. „A o kom? Já vůbec nevím, o čem mluvíš.“ Kroutil hlavou Honza. V tu chvíli se do mě vlil další vztek. „No o té blonďaté couře, co se s ní scházíš místo oběda.“ „Ale počkej, tys mě asi viděla s Martou, to je kolegyně, s něčím mi pomáhala, tak jsem ji pozval na kafe. Asi jsem ti o tom měl říct, ale nepřišlo mi to tak důležité.“ Snažil se vykroutit a já na chvíli chtěla věřit, že to skutečně tak není a že jsme se vlastně spletla a hysterčím naprosto bezdůvodně. jenže pak se mi vybavily smsky.. „A co ty zprávy? Mám zavolat tvému šéfovi, kam jedeš na montáž?“ V tu ránu Honzovi došlo, že vím daleko víc.

„Ale miláčku, to není tak… Jede nás víc kluků a mě bylo hloupé ti říct, že si chceme udělat pánskou jízdu.“ Připadala jsem si hloupě, že by přeci jen o nic nešlo. „Tak mi dej na někoho číslo, ověřím si to.“ „To nejde.“ Začal se vykroucen a mě došlo, že už mu studnice výmluv vyschla. Nejraději bych se v tu chvíli otočila a utekla někam pryč, jenže to nešlo. Nikolka o sobě začínala dávat vědět, potřebovala mě, nikdo jiný jí nemohl dát mateřské mléko a než bych ji oblékla, taky bych sama vychladla. A tak jsem se s ní alespoň zavřela do pokojíčku a se vzlykáním ji kojila. Pak jsme usnuly.