Kde domov můj?

Kolik asi lidí by na otázku, co rozumí domovem, upadlo téměř do rozpaků,nebo přiznalo, že to přesně neví? Někteří by možná prohodili, co by je v tom okamžiku napadlo. Jiní by se podivili: co tu může být nejasného? Leč nejasností je bezpočtu..

CO JE TO VLASTNĚ DOMOV? Místo, kde jsme se narodili? Odkud pocházíme? Nebo kde žijeme? To je náš byt? Dům? Obec? Kraj? Krajina? Je tolik pojmů, jež se nabízejí, které používáme, aniž bychom se nadnimi obzvláště zamýšleli !.Domovina. Rodný kraj, rodná země. Vlast.Ale běda – klopýtneme hned na samém začátku.Co když náš byt nám již nepatří? Nebo náš dům už nestojí? Krajinu zničily živly nebo nepřítel? Rodný kraj , rodnou zemi obsadil někdo cizí?A co vůbec znamená to slovo VLAST ? Zemi, kde jsem se narodil?, ve které trvale bydlím?Pojem bývá vykládán rozličně…. Proto je lépe používat pojmu otcovský kraj, zem našich otců, otčina.

A co nám sdělí odborné příručky a slovníky? …Domov je místo, kde jsme se narodili…kde žijeme…rodinný krb…v širším slova smyslu země, stát, otčina, vlast… Není to naprosto srozumitelné?Možná na první pohled, ale je tu mnoho nezodpovězených otázek.Kde jsme se narodili. Kde žijeme. Rodinný krb Kolik lidí se narodilo v místech,která už neexistují! Kolik jich od nejútlejšího věku pobývalo v nejrůznějších ústavech! A co lidé z nouzových útočišť, z ubohých příbytků, do kterých byli násilím vystěhováni?Co ti, kteří vůbec nemají kde bydlet, leda kdesi – pod mostem… Kolik rodinných krbů spíše než domov připomíná zmatené kolbiště, kde se vyskytne i násilí?Kolika zeměmi světa putují zástupy běženců, kolik států se rozpadlo do chaosu, kolika lidem nenávratně zmizela vlast…

Nuže, kdo chce bádat, má široké pole: může se vydat na historickou pouť ke kořenům a začít třeba příručním slovníkem jazyka českého, kde zjistí, že staročeský d o m měl platnost všeslovanskou , nebo začít od samého základu slova, indoevropského výrazu d e m. Z hlubin dalekého času přináší poselství bible, Starý zákon::….příbytkem je dům o t c e mého…Rovněž Homérovy eposy:…prchněme na lodích domů, do milé o t c o v s k é země… nebo také Aristofanova komedie, kde naříká typický atický rolník, který se přestěhoval do města: „Vyhlížím k polím…klína městu, po obci své lkám, po r o d n é obci své…“ Na další pouti bychom zjistili, že nelze nalézt snadnou odpověď.Anebo přece? Jsou místa, která jsou pro nás tak blízká, že, ač jsme se v nich nenarodili, ač v nich třeba trvale nežijeme a nemáme tam (pokud víme), přímé předky – přesto mají pro nás neopakovatelnou vůni, nezaměnitelný půvab., střípek úsměvu a pohody…jsou nám nenahraditelným útočištěm..

Naše rodina, já, ty, naše děti..