Čekám postižené dítě V

5.3.2008 

Robert za mnou poslal Terezu, aby si se mnou promluvila o potratu. Říkala, jak to bylo těžké, ale že se to zvládnout dá, že ten první rok po tom, byl nejhorší, ale teď už je zase vše v pořádku a snaží se další miminko. Tvářila se chápavě, ale ona to NEMŮŽE POCHOPIT!!! Její miminko odešlo samo, nemusela a něj rozhodovat, jestli bude žít nebo ne.

Dívala jsem se taky na ty stránky, jak jsi mi psala, ale já si s těma maminkama prostě nemám co napsat. Nechce se mi tam rozepisovat náš příběh, nechci, aby mi cizí ženský psaly, jak je jim to líto, když mě ani neznají a nechci ani vzájemnou lítost s jinými maminkami. Já je neznám a ony neznají mě, nevidím důvod, proč by nás mělo spojovat zrovna něco tak strašného. Nechci si s někým psát a dozvídat se kdy a za jakých okolností jim zemřelo miminko nebo jak bojují s postižením, nechci dokola vysvětlovat, proč jsem odmítla potrat a poslouchat, jak jsem nezodpovědná a kazím si život. Tak nějak mám prostě pocit, že se s tím musím vypořádat sama, užít si miminko v bříšku, kde je mu dobře a doufat, že až přijde na svět, nebude trpět. Nechápu, jak je možný, že se mu u mě tak krásně daří, prospívá, i když zaostává trochu v růstu a až přijde na svět, dolehnou na něj všechny ty vady… 

9.3.2008 

Včera jsem si šla koupit něco na sebe, protože už nedopnu kalhoty. Objevila jsem úžasné volné šaty, ve kterých bych mohla být až do konce těhu. Narazila jsem i na pěkné kojící podprsenky a noční košilky, ty ale asi potřebovat nebudu. Dlouho jsem se odhodlávala, ale zašla jsem i do kojeneckého textilu, Lili má být maličká, takže by jí i ten nejmenší obleček byl malý. Uvažuju, že jí nechám ušít něco namíru, jen nevím, jak to mám udělat, chtělo by to domluvit se s nějakou šikovnou paní, aby byla po ruce, až se malá narodí a hned něco spíchla. Nebo si nakoupím takové ty hezké malé oblečky pro panenky, nebo objednám čtyři velikosti od toho nejmenšího pro nedonošené děti. Chci jí dopřát to nejlepší, když tu bude tak krátce.

20.3.2008 

Dneska jsem byla zase na gyndě. Bylo tam tolik těhulek a všechny vypadaly tak bezstarostně. Doktorka mi řekla, že jí nepřísluší mi k mému rozhodnutí cokoliv říkat, že nejsem první, která se tak rozhodla, ale podle ní by bylo lepší jít na potrat. Pak ale dodala, že pokud jsem pevně rozhodnutá, pokusíme se to spolu nějak zvládnout. Dala mi nějaký letáček, kontakt na psychologa a odkazy na webové stránky, kde bych se mohla něco dočíst o Liliančiné nemoci. Skoro všechny už je mám prošlé a vesměs se tam píše to samé. Nějak mi pořád hlava nepobírá to, že jí v bříšku je dobře a na světě bude trpět. I tak bych ale prostě nedokázala zradit její důvěru a nechat si ji vyrvat z bříška. Když je jí tam dobře, tak proč jí těch pár týdnů nebo měsíců nedopřát a nenechat ji odejít v míru, jako milovanou a chtěnou? Jsem ráda, že aspoň ty to chápeš, že se někomu můžu svěřit, aniž by mě soudil…

Věrku čekají ještě 4 měsíce do porodu. Jak se smířila rodina s jejím rozhodnutím? A co její manžel Robert, vrátí se? Jaké má miminko vyhlídky na narození? O tom zase příště.