Druhé dítě nezvládnu

Je mi 32 let, kdy si myslím, že už mám hlavní věci v hlavě srovnané. Před čtyřmi lety to tak ale ještě nebylo. S partnerem jsme se po pětileté známosti vzali a uznali, že je vhodný čas mít dítě. Biologické hodiny mi nijak zvlášť netikaly, ale přiznám se, že jsem pokukovala po kočárcích a těhulkách a docela jsem se těšila, jaké to bude. Krátce po svatbě jsem otěhotněla, ta rychlost mě překvapila, ale hned jme s manželem vybírali jméno, nakupovali výbavičku, zařizovali pokojíček. Prostě vše tak, jak má být. Porod jsem měla komplikovaný a skončil císařským řezem, Míša se navíc odmítala přisát a nakonec nás z porodnice propouštěli s krabicí umělého mléka a lahvičkou. Až do pátého měsíce trpěla Míša na koliky, vyrážky po všem možném a když už to vypadalo na alergii a ekzém, jako když utne a Míšu všechno přestalo trápit. Od šesti měsíců je to zlaté dítě. Ale ta doba mi tenkrát přišla nekonečná. Probdělé noci, hrozné nálady a vztek… Asi i to přispělo k mému přesvědčení, že už další dítě nechci.

Ještě do roka jsem byla příkladnou matkou, denně jsem chodila s Míšou ven, vymýšlela jí nové a nové záliby a byly jsme spokojené. Pak mi ale najednou začal chybět také čas pro mě a svěřovala jsem Míšu jeden půl den v týdnu mojí mámě, abych si mohla zacvičit. Brzy z toho byly dva dny pak tři a v 18 měsících už Míša trávila u babičky každý den od 8 do 14 hodin. Já jsem si našla práci na půl úvazku a odpoledne si Míšu opravdu užívám. To se ale nedá říct o večerech. Když se dnes už tříleté Míše nechce spát a vyruší mě od čtení oblíbené knížky, jsem schopná na ni zakřičet. Rozladěná jsem i když ráno vstane náhodou dřív nebo když babička nemůže hlídat. Oddechla jsem si, že už v září půjde do školky a teď jsem najednou zjistila, že jsem těhotná. Přes antikoncepci!

Když jsem to manželovi oznámila, byl radostí bez sebe a všechny mé obavy se snažil rozptýlit. Jenže já vím, že prostě druhé dítě už nechci. Zcela sobecky nemám chuť se rok omezovat kvůli těhotenství, rodit, řešit problémy s kojením, kolikami a rok se nevyspat. Opravdu jsem ráda, když o malou nemusím pečovat celý den a přestože ji mám ráda, ráda se jí na půl dne zbavuji. Odpoledne už se na ni ale zase těším. Já prostě nejsem typ mámy, která své děti miluje od rána do večera, pořídí si jich hromadu a několik let žije jen jimi. Pro děti se prostě nerozdám.

Ptala jsem se manžela, jestli by nemohl jít na mateřskou on, to by rád, jenže kvůli hypotéce si to nemůžeme dovolit. Na jednu stranu si říkám, že toho prcka přece nezabiju a že si zvyknu, a že přeci nemusí mít tolik potíží jako měla Míša. Na druhou stranu se ale bojím, že to vážně nezvládnu a odnesou to všichni, manžel, Míša i to malé, protože se o ně zkrátka nebudu chtít starat. Měla některá z vás tyto pocity? Jak jste se s nimi popraly?