Máme čtyři děti

Našemu nejstaršímu Honzíkovi, je 12 let, Jiříkovi je 10 let, Alence 6 let a Míšovi 4 roky. Chtěli bychom ještě alespoň jedno miminko, ale nedaří se nám. Manžel chtěl původně standartní dvě děti, ale nakonec si neuměl představit, že by Jiřík byl tím posledním.. Já to mám jednoduché, sotva se jedno dítko naučí chodit, zatoužím po dalším voňavém uzlíčku a tak do nekonečna.

Když naše početná rodinka vyrazí ven, nejčastěji se setkávám s větou „Ježíš, to bych teda nemohla, mě stačí, co je práce s jedním dítětem, natož se čtyřma“. Musím říct, že po porodu prvního dítěte jsem další nechtěla a když jsem viděla, kolik je práce kolem mimina, usoudila jsem, že velká rodina nebude to pravé. Jenže jakmile začal Honzík chodit, všechno se mi zdálo jednodušší a my se začali snažit o druhé miminko. Byla jsem překvapená, o kolik je to s druhým dítětem lehčí. Protože bylo daleko méně času, přestala jsem spoustu věcí řešit a víc jsem si miminko užila. Když přišla na svět Alenka, už si oba kluci spolu vyhráli , navíc už chodili do školky, tak jsme měla klid na miminko a chvílemi jsme se dokonce nudila. V péči o Míšu už mi pomáhají všichni sourozenci, takže je to takový mazánek.

Další věta, se kterou se setkávám často „vy to musíte mít doma jako ve vývařovně“. Nemyslím si, že bych musela vařit o něco víc než rodina se dvěma dětmi, jen prostě přidám o čtyři brambory nebo o litr vody na polévku víc. Vařím většinou omáčky, navařím jí kotel na dva dny a je vystaráno.

Jeden z častých názorů také je „když máte tolik dětí, nemůžete jim dopřát kvalitní vzdělání a kroužky“. Kvalitní kroužek ale přeci nemusí stát majlant. Naše město pořádá kroužky angličtiny pro děti, kam chodí naši předškoláci, starší kluci využívají levnějších školních kroužků. Na to, aby si začutali nebo zahráli hokej na rybníku, nepotřebujeme drahou výstroj a vybavení, leccos pochytí mladší od starších, takže třeba jazyky, písničky, výtvarné činnosti atd., se učí mezi sebou. A co se týče školy? Děti se buď budou dobře učit a půjdou na státní, na školné jim šetříme od narození, nebo se budou učit hůř a půjdou do učení, které tolik nestojí. Pokud by šlo některé z dětí na Vysokou, část mu uhradíme a na část si bude muset přivydělat brigádou. Tím se také naučí hodnotu peněz a vzdělání. Proč bychom měli za již dospělé děti všechno platit?

A ještě jeden názor mi pije krev „bylo by mi líté, že nemůžu dětem dopřát to, co mají vrstevníci“. Že je ve škole v módě jistý druh telefonu, všichni mají MP3 a tu úžasnou mikinu nebo novou hračku? Naše děti dostávají kapesné, mají šanci si na to našetřit. Znají cenu peněz a díky tomu si i zhodnotí, co za to stojí a co je opravdu postradatelná hloupost. Doma se nám nehromadí milion hloupostí a když už děti dostanou dražší hračku, váží si jí. Že se nedostaneme na dovolenou? Ale kdeže. Máme velké auto a Chorvatsko je dnes už dostupné, jezdíme tam jednou za tři roky, jinak každý rok vyrážíme pod stany v Čechách, kde je to pro děti daleko více dobrodružné. Nejsem tip, který by celý rok seděl doma a jednou za rok někam vyrazil a užil si děti, raději si děti užívám denně, pořád někam chodíme a dovolenou bereme už jen jako spestření.

Naše děti nežijí konzumně, ale znají pravé hodnoty. Dokáží si podat pomocnou ruku, postarat se jeden o druhého, i se spiknout spolu proti rodičům. Raději oželím milion materiálních věcí než bych se připravila o tak úžasnou věc, jako je velká rodina, kde všichni drží pospolu. Myslím, že naše děti budou do života daleko lépe vybavené, než jedináček, který má milion kroužků, dva psychology a všechno, na co si ukáže…