Nesahat, nekrmit!

„Ještě dnes mě z toho mrazí“, začíná vyprávět maminka Jana. „Zdržely jsme se s tehdy dvouměsíční Adélkou u doktorky a malá už v půli cesty domů řvala hlady. Nezbývalo než zastavit po cestě v cukrárně, kde byla jediná možnost si sednout venku trochu do ústraní a nakojit. Jenže mi bylo hloupé si tam jen sednout a tak jsem si šla dovnitř koupit alespoň pití, aby prodavačka nenadávala. Kočárek s ječící Adélkou jsem nechala hned za dveřmi, abych na něj viděla. Dveře ale nebyly dost průhledné, viděla jsem jen obrys kočárku. Když jsem vyšla ven, stála na kočárkem nějaká stará paní, prskala na malou a v ruce držela její dudlík. Hlavou mi hned proběhlo, co by všechno mohla chytit a jestli si paní myje ruce. Můj výraz asi mluvil za vše a tak paní začala koktat, že ví, že se to nemá, ale že ji chtěla jen ukonejšit, že už má vnoučata odrostlá. Okamžitě jsem čapla kočárek a jela pryč. Nakonec jsem kojila o kus dál na zemi na trávě. Hlavou se mi honilo, že mi ji mohla paní třeba odnést a já bych ji nikdy nenašla. Od té doby kočárek nikdy nenechávám venku a pokud se chce někdo cizí podívat na malou, nereaguji a jdu pryč. Nerada bych aby něco chytla, i když člověk vypadá slušně, nikdo mi nezaručí, že dodržuje hygienu a nemá třeba žloutenku.“ Uzavírá Jana.

Irena narazila na ještě podivnějšího důchodce. „Měla jsem Matěje v kojenecké autosedačce na košíku v marketu a vybírala jsem si nějaké časopisy. Najednou za sebou slyším mužský hlas Ty jsi ale pěkný kluk, půjdeš se mnou domů? No pojď k dědovi, bude sranda. Uděláme Vařila myšička…. S úsměvem jsem se otočila, které miminko má tak hodného dědu a ten úsměv mi zamrzl na rtech, když jsem zjistila, že pán mluví na mého syna, tahá ho za nožičku, sahá na ruku, vyndává dudlík z pusy a popojíždí s košíkem, jako že pojedou domů. Okamžitě jsem ho vzala a jeli jsme i bez nákupu domů. Myslím, že to pán nemyslel špatně, třeba se mu zastesklo po vnoučatech, ale tohle bylo fakt moc. Ještě doma jsem se při té vzpomínce klepala. Přítel mi řekl, že hysteriím, ale copak se to dělá, sahat na cizí dítě a říkat mu pojď se mnou domů?“ Rozčiluje se Irena.

S trochu jiným problémem se setkala Milena. „Kuba má vždycky s sebou sbalenou krabičku se sušenkami a piškoty bez náplně, aby se jimi nezamazal. Jiné mu ani nekupuju. Proto mě naštvala maminka, která v čekárně u lékařky Kubovi nabídla sušenku s náplní. I když jsem ji odmítla, vrazila mu ji do ruky a Kuba samozřejmě šek k doktorce zapatlaný od hlavy až k patě.“ Mračí se Milena.

I já mám co dělat, abych odrazila útoky čokolády na mé 14 měsíční batole. V okolí už mu nikdo nic přede mnou nenabízí, nebo to dají mě do tašky, ať mu to dám když já budu chtít. Problém je ale s taťkou. Protože neumí vysvětlit lidem, že čokoláda pro takhle malé dítě ještě není moc vhodná a už vůbec ne před večeří, stává se mi, že na otázku „Nevíš, proč večer nechtěl kaši?“, odpoví „No paní ta a ta, mu dala čokoládu, ale jen takovou tu malou, kdybys viděla, jak mu chutnala!“. Tak už jsem několikrát uvažovala, že si nechám vyrobit ceduli Nesahat, nekrmit a dám ji malému na krk.

Máte také zkušenosti s „osahávači“ vašich dětí v kočárcích? Vadí vám? Jak se proti nim bráníte? Přijímáte od cizích lidí mlsání pro děti?