Ztracený deštník

“Maminko, vezmi s sebou deštník, zdá se, že bude pršet!” pravil tatínek, když jsme se jednoho letního odpoledne chystali na procházku..“Jenomže já ho nemůžu najít, Jarouši,!” stěžovala si po chvíli pobíhání a hledání maminka.“Ale to není možné, Helčo,” namítl tatínek. “To jsi asi hledala špatně:”“Tak si ho najdi .sám!” rozzlobila se mamina. “Já zatím přichystám dětem pláštěnky.”“Můžeme radši zůstat doma!” navrhovaly děti, kterým se na povinnou vycházku vůbec nechtělo. “Pustíme si televizi –““To tak!” rozhořčil se otec . “Sedíte před ní celé hodiny a jen z ní zhloupnete!”“Ale Jarouši!” protestovala vehementně maminka. “Náhodou jsou tam velmi zajímavé pořady!”“Myslíš ty přitroublé seriály?” Děti s napětím očekávaly,kdo vyhraje.“Ale stejně bych rád věděl, kde je to paraple,” řekl desetiletý Vašík. “To já nevím,” odpověděla mladší Miruška.. “Tak mě napadá – neschoval jsi ho někam?”“Nech si ty hlouposti! Ačkoliv on by to tak špatný nápad nebyl.! Víš co, pokusíme se ho najít a -”“Zastrčíme ho potom někam, kde se nenajde!” “To mi ale řekni, kam! Ovšem nejdív ho musíme sami objevit!”Děti se pustily do hledání, ale deštník nemohly nalézt.“No to mě podrž!” řekl Vašík, “Kde to pitomé paraple může vězet?” A zkuste nyní hádat, kde byl ten deštník, který naše rodinka tak bezvýsledně hledala.Vtip byl v tom, že deštník už měl lidí dost. Když venku prší. brumlal, to jsem jim dobrý, ale potom mě zastrčí někam do kouta. Někdy mě ani nedají uschnout.Mám já tohle zapotřebí? brblal . A usoudil, že nemá. Tak se jednoho dne protáhl pootevřenými dveřmi a šel hledat útočiště k uznalejším lidem.Stalo se to – nestalo, zkuste hádat. A napište nám, jestli víte, kde máte deštník.K čemu jste dospěli?