Zmiz, nebo bodnu

 

Mělo plandavé kalhoty, strakatou košili, na hlavě slaměný širák.

Muž přestal mrkat a vykulil oči. Měl chuť se dát do

smíchu, ta ho však vzápětí přešla. Ten podivný zjev totiž

držel v ruce nůž a hrozivě se mračil. Co tady děláš?

zavrčel. Jak se odvažuješ do mého lesa? A kdo vůbec jsi?

A jak se jmenuješ?

Já – já jsem úředník. A jmenuju se Jaroslav Strnad,

zakoktal muž vystrašeně a seskočil ze zídky. Ten nůž

vyhlížel hrozivě.

Úředník! No to se dalo čekat! Je jich všude plno,

berou prachy a jenom se válejí! Zmiz, nebo tě bodnu!

Situace vyhlížela nebezpečně.

Vtom se ozvalo z pozadí: Slečno Váchová, přestaňte

utíkat z obrazu. Víte velmi dobře, že k filmování

potřebujeme dost světla! Tak co běháte z té mýtiny

do lesa! Co tady máváte s tím nožem?

Já se omlouvám pane režisére! řekla herečka.

Vy jste z komparsu? zeptal se příchozí Jaroslava Strnada.

Ne- kdepak, odvětil Strnad s úlevou. Ale ta vaše slečna

mě vyděsila! Hlavně ten nůž!

Ten patří k roli! zasmál se režisér. Ona ale strašně ráda

žertuje.

Pak s herečkou zmizeli zpátky v lese.

Strnad se už nevrátil na zídku. Ještě se ohlédl na úzkou

stezku, vedoucí maliním. Už nepůsobila přívětivě, jakoby

na ní stále strašil ten nůž. Zmiz, nebo bodnu! výsměšně

ševelily větve rozložitých borovic.

Muž potřásl hlavou a vydal se cestou mezi poli k domovu.

Měl vtíravý, tísnivý pocit, že už se do lesa nikdy nevrátí…