Zahrádkaření, je pokus zdaření

Okatě jí totiž chválím, když naroste další šlahoun a na zvlášť vydařený lístek svolávám zbytek rodinky, jež bohužel již po třiceti prvních stoncích ztratil zájem. S radostí matky vítám každou novou zelenou hlavičku, která se k mému úžasu prodrala hlínou na svět. Pochopitelně také truchlím, když stromky opadávají. Loni opadávaly ve velkém. Zubožené holé kmínky mi připomínaly maltezáka, ze kterého když ostříháte dvě kila chlupů, zbude potkan s typicky vyjeveným kukučem…

Každá normální ženská obvykle šílí, když jí na hřebenu zůstane větší chomáč vlasů než obvykle. (Seč vlasy nepočítá, o chomáči má dokonalý přehled.) Zběsile jsem proto pobíhala kolem květeny, starostlivě k ní promlouvala, hnojila a zalévala. Po čase už choťák nemohl mé trápení snášet. „Stále jim opadávají listy!“ naříkala jsem bezmocně. Vzal mne jemně kolem ramen jako člověka s pohnutým osudem a s útěchou pravil: „Jestli to nebude tím miláčku, že už je podzim.“

Zkrátka zahrádkář je pohodář, jen když zná kalendář… .-)