Vzpomínka na Itálii

Nemohli jsme rozložit stan na frekventované dálnici.Naštěstí jsme právě narazili na úzkou odbočku, po které jsme se také pustili. Byla to neširoká silnička, či spíše širší cesta. „Tady je nějaká cedule“, pravil po chvíli manžel- a posvítil na ni baterkou.Naštěstí neuměl italsky a tak jsem mohla tvrdit, že to je nějaké místní značení. To mělo ovšem daleko k pravdě. Stálo totiž na té ceduli, že dál je to privátní cesta , na kterou je vstup zakázán.

Tak jsme jeli dále pod temným nebem zkrášleném hvězdami. Asi po dvou stovkách metrů jsme se dostali na jakési velké prostranství. Nikdo tam nebyl, nikde ani světýlko. Tudíž jsme, zmoženi únavou, rozložili ve spěchu náš nocleh a vzápětí jsme usnuli.Probudilo nás svítání. Nikde nikdo, toliko z jedné strany civěla do vozu koza a z druhé strany na nás hleděl kůň. To nebylo tak strašné – spíš nás vylekalo, když jsme zjistili, že – dojet o pármetrů dál, byli bychom se ocitli v moři.Než jsme se z tohoto zjištění vzpamatovali, přišel k nám statný muž. Konverzace byla poněkud obtížná, neb já jsem mluvila svou učebnicovou italštinou, zatím co on užíval jakési místní hatmatilky.Manžel se klidně procházel, čekaje, jak to dopadne.Skončilo to velice příjemně: sedlák nám přinesl mléko a krajíce namazané máslem.Za chvíli jsme se rozloučili a vrátili se zpátky na dálnici k Římu, po které se řítilo nesčíslné množství vozů. Dobře a poměrně levně jsme se ubytovali a pak nastaly nezapomenutelné dny v Římě. Ale to už by byla jiná vzpomínka……