Vybrala si spinální anestézii

Rodila jsem bez problémů, zato šestinedělí byl trest!

Žádné drama se ale naštěstí nekonalo, den před plánovaným císařem jsem měla cervix skóre 1 a na porod se krásně vyspala. Všechny maminky, které čekal podobný zákrok se bály nabízené spinální anestézie a já si jí vybrala sama. Strašily mě líčením zážitků, že jim míšní kanál napichovali lékaři až desetkrát. Já měla patrně štěstí, pan doktor šikula míchu trefil ihned. Ani v Praze na klinikách prý takové odborníky nemají.

Vzpomínám, jak na sále běhala a postávala spousta lidí. Pan anesteziolog je z legrace počítal: „I s dětmi jednadvacet oko bere!“ smál se a situaci mi tak ulehčoval. Byla jsem napůl obluzená léky, polovinu těla jsem vůbec necítila, díky plentě nic neviděla a jen se těšila na miminka. Když vyndali Magdičku, hned s ní odběhli pryč. Sestřička mi stačila říci, že se nalokala plodové vody a musejí jí trošku odsát. Ani tehdy jsem se nebála. Asi na mě působily léky, protože teď bych z takové informace zešílela!

Magdičku jsem viděla jako poslední…

Hned poté vyndali i Michalku. Ta hned dýchala, a tak okamžitě spustila nářek. Když jsem ji poprvé uviděla, lekla jsem se, že jsem málem spadla z operačního lůžka. Vypadala jako můj manžel! Malý, fialový a hóóódně naštvaný. Dodnes je to jeho věrná kopie. Poté co sestřičky odnesli k prvnímu ošetření i Michalku už jsem slyšela pláč dvojí. Magdička sice měla porodní váhu přes 2,5 kg, ale pro jistotu jí dali na pár hodin do inkubátoru, kde ji po porodu viděl manžel s babičkou ještě dřív než já.

Po porodu mě lékaři zašili a odvezli na JIP pokoj. Děti mi sem nosili na pokusy o kojení, ale bohužel ne tak často, jak bych si představovala. Stále jsem pila a čekala, kdy se mi začne tvořit mléko, ale až na pár kapiček nic… .-( Druhý den po sekci jsem vstala z postele a šla do sprchy. Cestou jsem byla přesvědčená, že snad bolestí umřu. Drénem vytékal z břicha hnis a já konečně chápala, proč všechny maminky po císaři chodí v předklonu. Na mě však sestřička ječela, že budu chodit rovně! Asi jí to dělalo dobře. Ty první dva dny byly strašné, bolest, močení do džbánku – to vše s infuzí a drénem s lahvičkou, snaha o kojení, stres, kdy zas uvidím děti. Každým dnem ale bolest ustupovala a jakmile mne lékaři zbavili drénu a infuze, začala jsem se těšit domů…

Cestu z porodnice mi zkomplikoval zánět

V noci před tím mě vzbudila šílená bolest. Dostala jsem akutní zánět močového měchýře. Močila jsem ve sprše každých pět minut a nahlas přitom brečela, ale pan doktor z noční směny se na mě ani nepřišel podívat. Ráno mě nadopovali nějakými analgetiky, po kterých jsem tvrdě usnula. Byla jsem v tu chvíli sestrám vděčná, že se mi starají o děti, sama bych skutečně nebyla schopná.

Za další dva dny jsem konečně dostala antibiotika a táta si nás odvezl s velkou slávou domů. Jenže bolest se stále stupňovala, byla jsem úplně zoufalá, nemohla jsem se ani snažit o kojení krmit z lahve ani přebalovat. Dělala jsem, co jsem mohla, ale byla jsem stále zpocená, celá se třásla a na toaletě mi tekly slzy bezmoci. Značnou část péče o děti převzala tchýně s manželem, pro které byla ale péče o dvojčátka naprostá novinka, do které jsem je musela zaškolit. Sama jsem před deseti lety pracovala s miminky, čili jsem měla mateřství v tomto směru jednodušší. To bylo ale skutečně to jediné, co jsem měla jednodušší…

Za pár dnů, kdy mi bylo stále hůř a hůř, jsem opět jsem skončila v nemocnici. A protože babi musela do práce a manžel by péči o děti sám nezvládl, děti nastoupily se mnou. Umístili je na dětské oddělení, kam jsem za nimi chodila několikrát denně, marně je zkoušela znovu a znovu přikládat k prsům a nepřestávala doufat, že se rozkojím. Po týdnu jsem se z nemocnice my tři holky slavně vrátily. Teď už napořád. Čekala nás obehraná písnička, tentokrát v domácím prostředí – trable s mateřským mlékem…

Příště povypráví Hana svůj osobitý příběh nekojící matky…

Nejdříve to byly jen bublinky, ale pak začaly růst – a těžknout… Jak se rodí dvojčátka? Kolik rukou potřebuje jedna máma k utišení dvojitého pláče? Jsou si podobná jako vejce vejci, ale každá je svá… o svých rozverných dvojčátkách vypráví Hana ve vašem oblíbeném magazínu. Přečtěte si také: Na zázraky věřím Když čekáte dvojčátka Lepší antibiotika, než děti vykašlat Hana ví, jak na dvojčátka