Věřte, nevěřte

Záhadný ten člověk sebou lehce škubl, zřejmě jsem ho vytrhl z hlubokého přemítání. Zastavil se, potřásl udiveně hlavou, rolničky se rozcinkaly.jeho pohled byl nevěřící, výraz obličeje mírně popuzený.Kdo jsi, že se opovažuješ mě oslovit? Víš ty, kdo já jsem?Zavrtěl jsem polekaně hlavou. Má hůl, může mě s ní praštit, napadlo mě.Leč on nic takového neměl zřejmě v úmyslu. Asi se mu zželelo mé nevědomosti, jelikož holí jen důstojně zabušil o ztvrdlou zem a vznešeně pravil: Zřejmě netušíš, kdo já jsem! Podivil jsem se, že mě neoslovil: bídný červe. Cinkot rolniček mě však poněkud upokojil.Za tamhle tím kopcem, ukázal zvolna, až teatrálně paží, stojí hrad. Pravděpodobně jsi o něm, dodal s despektem, nikdy neslyšel. Je to hrad starý a vznešený, s nesčíslnými komnatami , chodbami, výklenky, okolo něj se prostírá zahrada, které bys krásnější nenalezl. Opravdu? hlesl jsem. Na to jen potřásl hlavou, rolničky zacinkaly.Toho hradu jsem já pánem. Mám četné sloužící, komorníky, tajemníky, podřízené a společníky . Ti všichni mě poslouchají.Pišlo mi na mysl, zda má ten černokněžník, či kdo to byl, také přátele. Neudržel jsem jazyk za zuby a otázal jsem se ho na to.Přátele? opáčil udiveně, jako by se s takovým slovem setkal poprvé. Na okamžik se zadumal. Nač by mi byli přátelé? Zamumlal. Jsem zvyklý rozkazovat, ne s někým ztrácet čas zbytečným tlacháním.Natáhl hůl. Nastup si, pravil, odletíme rovnou na můj hrad.Chtěl jsem namítnout, že není den čarodějnic, ale netroufl jsem si.A věřte, nevěřte, nasedl jsem na hůl, kupodivu mě netlačila, jako bych seděl na pohodlném polštáři. Za okamžik jsme zakroužili nad starobylými hradbami a snesli se na obrovské nádvoří, obklopené ze všech stran působivými budovami.Máte tu taky kostel? osmělil jsem se k otázce.Černokněžník, což mě překvapilo, se hlučně zasmál.Kostel? opakoval pobaveně, no to by mi tak scházelo! K čemu bych já potřeboval kostel? Vypadám na to, že se umím modlit?Mezitím nás obklopil pestrý houf postav, které jakoby vypadly z nějaké báchorky. Byl jsem jako u Jiříkově vidění, než jsem se vzpamatoval, byl jsem odveden do rozsáhlého sálu, v němž stál starodávný nábytek. Z něj jsme vešli do hodovní síně, kde se nalézal dlouhý stůl plný nejrůznějších lahůdek.Pobíhali tu sloužící a zapalovali svíčky ve vysokých svícnech.Posaď se, vybídl mě hradní pán. Tady, vedle mne. Uvědomil jsem si, že u stolu je pouze několik židlí.A kde jedí ti ostatní? Komorníci, tajemníci – otázal jsem se.Černokněžní se hlučně zasmál. Ti mají své prostory! sdělil mi.Něco jako čeledník, pomyslel jsem si v duchu, leč moudře jsem mlčel.Po obědě si trochu zdřímneme, prohlásil černokněžník. Odešli jsme do komnaty, kde stálo několik pohovek. Vyber si, která se ti líbí! dodal velkoryse.A tak jsem po tom opulentním obědě, kde nescházely chutné nápoje, během okamžiku usnul.Jak dlouho jsem spal, nevím. Když jsem se probudil, ležel jsem doma na starém kanapi , za dveřmi u sousedů se jako obvykle hlučně hádali. Snad se mi to všecko jenom zdálo…Copak existují černokněžníci a navíc s rolničkami na hlavě?Co myslíte…