V nemocnici 5

Ráno jsem byla trochu naštvaná, Adík byl vzhůru od půl sedmé, v sedm mi ho vzala sestra na odběr krve a já byla docela ráda, že tam nemusím s ním a držet ho. Když ho přinesla zpět, divila jsem se, že není uplakaný. Sestra mi řekla, že jen hrozně řval a tvářil se dotčeně. K snídani dostal opět jen suchý rohlík a tak jsem se s ním podělila o chleba s medem, který snědl s velkou chutí a pak už chtěl vyrazit do školky. Jenže pořád nepřišel doktor a sestřičky nás z procházky po chodbě zahnaly do pokoje. A tak jsem začala balit věci a Adík z druhé strany vybalovat.

Když lékař dorazil, řekl nám, že výsledky budou kolem jedenácté hodiny, tak jsem radši část věcí nechala ještě venku a šli jsme do školky. Jenže i ta dnes měla nějaké zpoždění, tak jsme dočasně řádili v herně, kde už byl i čtyřletý soused. Ve školce jsem pak nervózně pokukovala na hodiny, jestli už budou výsledky. Jakmile padla jedenáctá, zajásala jsem, že už každou chvíli budeme vědět. No a dvě vteřiny na to se otevřely dveře a doktor mě s vážnou tváří zavolal vedle. Hrklo to ve mně, bála jsem se, že nás nepustí, ale vedle mi řekl, že už je vše v pořádku, dal mi propouštěcí zprávu a účet za hospitalizaci a mohli jsme jet domů. Honem zavolat tátovi a jít dobalit věci, než jsem to vyřídila už tu byli s obědem, který byl i pro nás. Adámek se skutečně rozjedl a snědl nejen svou kaši s mou omáčkou, ale k tomu si dal ještě polovinu mé porce.

O tom, co mu v nemocnici chybělo nejvíce, jsme se přesvědčili hned, jak jsme otevřeli dveře od bytu. Rozběhl se k lednici, objal ji a zvolal „Sýr.“ Ten jsme mu totiž slibovala hned, jak bud po dietě a taky ho hned dostal. A navrch ještě jogurt. Když jsem Adíka pozorovala, jak nadšeně pobíhá po bytě a objevuje hračky, na které během toho týdne zapomněl, věděla jsem, že je z nejhoršího venku a konečně se náš život zase vrací do starých kolejí.Během pobytu v nemocnici mi došlo, že věci, které mi přišly důležité, vlastně vůbec důležité nebyly. Nač je třeba doma velký vánoční úklid, když dítě potřebuje ke svým hrám svůj „pořádek“ a k tomu, abych mohla pozvat domů návštěvu a užít si vánoční pohodu, přeci nepotřebuji umývat okna a vyklízet skříně. Navíc se dá velký úklid udělat i během roku a rozvrhnutím do většího časového úseku, získám čas na zábavu se svým synem. No a když mi sestřička řekla, že je Adík rozmazlený, nezlobila jsem se, ale došlo mi, že mé obavy o tom, jestli dávám synovi dost péče, jsou zcela liché a naopak bych měla zvolnit a trochu přitvrdit.

Pobyt v nemocnici nám přinesl i vánoční radostnou a pohodovou atmosféru a hlavně jsme si všichni užili ten krásný pocit – být doma.