Tajemství života

„Tak Alois, už to má za sebou. A teď jsme na řadě my Václave.“

Václav se podrbal na lysině, povzdechl si a dodal: „Jo, jo…“

Teprve až se mi narodil syn, začala jsem svět vnímat jako generační schody. Díky synkovi jsem se posunula automaticky o schůdek výš a stala se další generací. Kolik mám před sebou schodů? Netuším, Alois s Václavem se nezmínili, že lze schody i přeskakovat nebo z některého spadnout, ale babička si myslela stejně jako já, že ji čeká ještě padesát let života, a to vystaví kolem schodů celé zabradlí podzimů, jar, lét i zim.

„Tenkrát mi to připadalo strašně daleko,“ kývala prošedivělou hlavou.

„A vidíš, už jsem na řadě.“