Světlo versus tma

Adámek do svého pokoje nevleze, dokud v něm není světlo, toto období přišlo zhruba před půl rokem samo od sebe. Asi to tak má většina dětí. Dokud měl pokojík jen pro sebe, yřešili jsme to malou lampiškou, kterou má u postýlky.

Jenže pak přišlo přestěhování Míši a jeho usínání jen za tmy. Přes den je ho těžké uspat, večer, při rozsvíceném světle skoro nemožné. A tak jsem to klukům vymyslela tak, že Míša chodí spát o hodinu dříe než Adík. Tomu pak rozsvítím lampičku a může v klidu spát. Na první pohled jednoduché řešení, ale funguje jen málokdy. Potíž je v tom, když o hodinu později lampičku zhasnu a Adík se náhodou v noci probudí. To je pak schopný volat nás a vzbudit i Míšu. Ovšem když lampičku nechám svítit, vzbudí se Míša a nenechá si vysvětlit, že ještě není den.

A tak to u nás v poslední době vypadá tak, že Adík prostě usíná v obýváku za světla televize, a když se v noci vrátí manžel z práce, přenese ho do jeho postele. To mu nevadí a spí až do rána. Určitě to není nejzdravější a nejlepší řešení, ale bohužel je jediné funkční.

Někdy se ale stane, že se chce Adík dívat dlouho na televizi, což má samozřejmě zakázané. Pokud neusíná, ale kouká, vykážu ho do pokoje. Většinou se to aleneobejde bez scény, že je tam tma a bojí se tam. Poslední dobou mě několikrát přechytračil. Jednou si to namířil do pokoje a jakmile jsem se už nedívala, přešel do postele v ložnici, tam jsem ho kolem půlnoci našla a přenesla. Minulý týden byl ještě vynalézavější. Zalezl do své postele a čekal, až usnu v obýváku. To mi po náročném dni trvalo asi 10 minut. O hodinu později mě vzbudil manžel, který přišel z práce. Adámek si rozsvítil v předsíni, oblékl si teplé tepláky, na studenou dlažbu položil bundu a spokojeně spal pod velkým světlem.

Těšila jsem se, že společný pokojíček bude místem, kde se děti naučí kompromisu, mezi světlem a tmou bohužel kompromis neexistuje, tak jen doufám, že z toho časem vyrostou a budou spát oba normálně, jako my.