Suvenýr hraje prim

Cestou se kocháme u stánků s mušličkovými drobnostmi. Choťák tentokrát vyčkává s nebývalou ochotou. Buď má obavy o moje zdraví nebo tajně doufá, že z rozličného sortimentu suvenýrů pod mýma rukama opět cosi obživne. Ráno jsem se totiž na břehu pídila po darech moře tak náruživě, že se mi pod nenechavými prsty cosi POHNULO a způsobilo mi tak málem srdeční zástavu. Moji nebojácní hoši šokující naleziště pochopitelně prohledali, aby mne zbavili „nepatřičných“ štítivých obav. Marně mě dítko pronásledovalo po kluzkých oblázcích, marně volalo: „Neboj se, neboj maminko,“ plnou pozornost mu věnovali jen turisté z přilehlých restaurací, zvláště když mezi nadšeným „Máme blouka, velkýýýho blouka“ ječel i : „My tě nechceme utopit – oplavdu máme blouka.“

Blouk byl větší než mužský palec a oháněl se krovkami tlustými jako dvě kovové padesátikoruny. Po náhodně vydařeném lovu se Marečkovi líbilo nejvíc mezi stánky s talismany. Přikládal si mušle jednu po druhé k oušku a poslouchal jak tajemně šumí. Nevěděl, že šumění je dovoleno jen těm vyvoleným, proto u některých lehce krčil čelo a v době revoluce techniky věcně hlásil: „Tahle taky nefunguje!“

V čase prázdninových babiček, neslyšíš břinkot pokliček. K moři vozívají dětičky, na doma nechávají pokličky .-)