Strach lze překonat fíglem

Jako dvouletého, jsme jej fígly okouzlovali i výchovně. Věděl, že proto, aby mu rodiče posluhovali, se vyplatí znát jednoduchá zaklínadla. Když ale na dotčenou otázku: „Šmarja, přeci znáš kouzelná slovíčka, ne?!“ po letmém zaváhání nejistě pronesl: „Cui, mui, fuk?“, bylo zřejmé, že naše čarovná metodika má vratké muří nožky a uplatnila by se spíše „kouzelná“ hůlka. Strach – ten se ovšem drží jako zakletí…

Kočičky na obrázcích v pokojíčku otevírají oči, stíny mají zuby, všechno zní tak nějak hlučně a jinak, než slyšíme my dospělí. Zpočátku se skutečně jevilo velmi trefné strašidla odlusknout. Luskat totiž Soptík umí jedinečně a oběma ručičkami. Bohužel jak můry, tak čaroděj mají svou hlavu a luskací kouzlo tak s odřenýma ušima účinkovalo sotva dva dny. Potom přestalo fungovat úplně a z postýlky se ozývalo jen: „Já se bojím, já se bóóójím…“ „-No tak luskni!“, nabádali jsme upjatě, ale v odpověď nám znělo zoufalé: „Když já se tak bojím, že už ani luskat nemůžu…!“

Strach lze překonat fíglem, dobrým bydlem a především jídlem .-)