Stín v lese

Nadechla jsem se svěžího vzduchu, libovala si v tom tichu,

které mě obklopovalo. Někde zatíkal pták …

Náhle se však přidal jiný zvuk. Zapraskala větvička –

snad se tu někde pohybovala plachá lesní zvěř.

Šla jsem tedy dál, praskot však náhle zesílil. Jako by to nebyla

laň, ale – ovšem co? Divočák? Nebo snad medvěd? To mi

samotné přišlo k smíchu: kde by ti se tady vzali?

Chvilku se nic nedělo, avšak necítila jsem úlevu. Poslouchala

jsem – znělo to jako kroky. A ty kroky jakoby se blížily.

Naskočila mi husí kůže – a tak jsem šla rychleji. Ale ten, kdo

se pohyboval za mnou, udělal totéž. Tady už přestávala legrace:

kdosi mě sledoval! Rozběhla jsem se, utíkala, až se ze mne lil

pot. Snad mě nedohoní?

Jenomže jsem ho nesetřásla. Teď nestačila rychlost, musel

nastoupit rozum. Po několika metrech jsem skočila za silný

kmen borovice. Pronásledovatel to netušil a přehnal se kolem

mne dál. Vysoká, robustní postava, bylo slyšet funění.

Ještě jsem chvilku počkala, potom jsem se vydala zpátky, ale

už ne po cestě, kličkovala jsem mezi borovicemi.

Znala jsem cestu k hájovně, naštěstí byl lesník doma.

Řekl mi, abych tu počkala, vzal psa a ten dychtivě vyrazil.

Asi jsem únavou usnula, byla už tma, když se lesník vrátil.

Zavolal jsem policajty, ti ho zadrželi, řekl mi. A prý jste měla

štěstí, poněvadž je nebezpečný. Doprovodím vás domů, už je

tma. Příště už se tu nemusíte bát.

Nemusím? Opravdu nevím, kdy se zas vydám do lesa na

procházku…