Stará pověst o zmizelém rybníku

Nikam nevidím, pomyslel si, to třeba ty stromy v borovém hájku, ty aspoň někam dohlédnou. Kdybych se tak mohl vznést do výše. To jeho stýskání zaslechl déšť – a přišlo mu chudáčka líto. Aby mu nějak pomohl, odstěhoval se o kus dál, takže do něj nespadla ani kapka. Z čehož plynulo, že rybníček začal vysychat. Husy a kachny v něm pomalu nemohly ani plavat, jak vody ubývalo, tudíž začal rybníček sám sebe litovat, ale nakonec se z té patálie rozzlobil. Mám já tohle zapotřebí? uvažoval. A usoudil, že nemá. Vzchopil se, sám nevěděl, jak se mu to podařilo, a jedné noci prostě zmizel. Na druhý den vesničané jenom zírali_ místo rybníka tu zbyla sotva špetka bláta. Husy a kachny měly utrum, dětem to také nebylo po chuti – a celá vesnice byla zkrátka vzhůru nohama. A co zatím náš milý rybníček?

Věřte, nevěřte, ale ten se vznášel v podobě lehké páry nad borovým hájkem. A kde se vzal,tu se vzal, objevil se jeho dobrodinec déšť, vsákl tu páru do sebe a letěl s ní dál, nad vrcholky borovic. Tak doletěli k jedné malebné vísce, kde žádný rybníček jaktěživo neměli. Na návsi bylo jen pár košatých stromů. Husy a kachny se pásly na trávníku, děti si hrály v prachu. Jak by se ti tu líbilo? vyptával se déšť. Je to tu docela hezké, usoudil rybníček. A také by si tě tu považovali. Víš co, mohl bys to tady zkusit. A tak zdejší vesničané na druhý den užasle zírali, co se ji tu na návsi objevilo. Všem se to zalíbilo, všichni se radovali: děti, kachny i husy. Vděční obyvatelé vesničky postavili kolem rybníku lavičky, vysedávali na nich, rybníček poslouchal,co si povídají a začalo ho to bavit. Tady zůstanu,rozhodl se, jen když ty mě občas navštívíš , milý dešti. Ten mu to rád slíbil a ta k se potom všichni radovali z toho, co se přihodilo, nejvíc ze všeho pak náš milý rybníček. A tak to také zůstalo. Nevěříte? Nu, vždyť je to jenom stará pověst.