Spisovatel a mrtvola
Ale máme tady mrtvolu – toho Kolaříka! připomněl
zamračeně statný muž a zvedl se ze židle u trezoru.
To je nám moc dobře známo, Vlastíku, odtušil kapitán.
Jenomže si s ní zatím nevíme rady. Zastřelil toho člověka
někdo náhodou – anebo úmyslně? Svědkové se ve svých
názorech rozcházejí, jak víš.
Vlastimil Křížek pokrčil rameny.
Měli bychom se podívat blíž na ty svědky, mínil poručík
Gall.
A tak také učinil. Při tomto rozhodnutí mu vydatně pomohl
Křížek. Podívej, tahle paní, nadhodil, je už v důchodu a
tudíž bude mít dost času na povídání.
V tom se nemýlil. Dotyčná měla nejen čas na povídání,
ale také na pozorování. Vlastimil Křížek jí dokonce přišel
vhod. Tohohle pána já znám, ťukla prstem do předloženého
seznamu.
A co vám pověděl?
No, že jakýsi Ota Suchý nesnáší myslivce z povolání.
Zvlášť jednoho, protože je náramný střelec a vždycky se
trefí. A ještě se s tím vytahuje.
Mluvil jsi s ním? zeptal se poručík Gall.
Mluvil – a zdá se mi, že je to férovej chlap. Prostě dělá
svou práci.
Poručík Gall se zamyslel. My potřebujeme člověka,
který nesnášel toho Kolaříka. Jenomže pochybuju,
že se s tím bude chlubit. Musíme se podívat blíž na
život té mrtvoly.
Život mrtvoly! povytáhl obočí kapitán Doubek.
Nakonec to nebyl marný nápad. Kolařík byl člověk
nesnášenlivý a mstivý. Za to, že od něj odešla manželka,
udělal z života peklo jejím rodičům, kteří s ním a synem
Vojtou bydleli v domku. Matka z toho trápení vážně
onemocněla a nakonec ochrnula na celém těle. A někdo
si s Kolaříkem chtěl vyřídit účty. Kdo byl ten podezřelý?
Nepochybně člen rodiny. V úvahu přicházel nejspíše
Vojta.
Výslech trval dlouho, neboť ten vše popíral. Poručík Gall
využil svoji spisovatelskou fantazii a nakonec ho tak
zmátl, až se podřekl. Seděl na židli jako zhroucený pytel
neštěstí a nakonec všechno přiznal. Kolařík si nezasloužil
žít. A nikdo by ho byl nepotrestal, řekl tiše.