Spisovatel a mrtvola

Ale máme tady mrtvolu – toho Kolaříka! připomněl

zamračeně statný muž a zvedl se ze židle u trezoru.

To je nám moc dobře známo, Vlastíku, odtušil kapitán.

Jenomže si s ní zatím nevíme rady. Zastřelil toho člověka

někdo náhodou – anebo úmyslně? Svědkové se ve svých

názorech rozcházejí, jak víš.

Vlastimil Křížek pokrčil rameny.

Měli bychom se podívat blíž na ty svědky, mínil poručík

Gall.

A tak také učinil. Při tomto rozhodnutí mu vydatně pomohl

Křížek. Podívej, tahle paní, nadhodil, je už v důchodu a

tudíž bude mít dost času na povídání.

V tom se nemýlil. Dotyčná měla nejen čas na povídání,

ale také na pozorování. Vlastimil Křížek jí dokonce přišel

vhod. Tohohle pána já znám, ťukla prstem do předloženého

seznamu.

A co vám pověděl?

No, že jakýsi Ota Suchý nesnáší myslivce z povolání.

Zvlášť jednoho, protože je náramný střelec a vždycky se

trefí. A ještě se s tím vytahuje.

Mluvil jsi s ním? zeptal se poručík Gall.

Mluvil – a zdá se mi, že je to férovej chlap. Prostě dělá

svou práci.

Poručík Gall se zamyslel. My potřebujeme člověka,

který nesnášel toho Kolaříka. Jenomže pochybuju,

že se s tím bude chlubit. Musíme se podívat blíž na

život té mrtvoly.

Život mrtvoly! povytáhl obočí kapitán Doubek.

Nakonec to nebyl marný nápad. Kolařík byl člověk

nesnášenlivý a mstivý. Za to, že od něj odešla manželka,

udělal z života peklo jejím rodičům, kteří s ním a synem

Vojtou bydleli v domku. Matka z toho trápení vážně

onemocněla a nakonec ochrnula na celém těle. A někdo

si s Kolaříkem chtěl vyřídit účty. Kdo byl ten podezřelý?

Nepochybně člen rodiny. V úvahu přicházel nejspíše

Vojta.

Výslech trval dlouho, neboť ten vše popíral. Poručík Gall

využil svoji spisovatelskou fantazii a nakonec ho tak

zmátl, až se podřekl. Seděl na židli jako zhroucený pytel

neštěstí a nakonec všechno přiznal. Kolařík si nezasloužil

žít. A nikdo by ho byl nepotrestal, řekl tiše.