Setkání s čertem

Opřela jsem se o kmen borovice, abych neomdlela.V tu chvíli mě oslovil: „Nazdárek, chceš také maliny? Jsou moc dobré.“ Štípla jsem se do ruky, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Nezdálo. Nadechla jsem se zhluboka a zeptala se poněkud nejistým hlasem. „Ty jsi čert?“„Copak mě nepoznáváš?“ podivil se. „Nevidělas mě někde v obrázkové knížce?“ „To víš, že na nějakém obrázku jsi byl, jenomže mě nenapadlo, že opravdu existuješ!“„Tak teď ses přesvědčila, že existuju!“ zasmál se. „Nebojíš se, že tě odnesu do pekla?“To mě dopálilo. „Proč bych se měla bát? A myslím si, jak tak na tebe koukám, že bys mě ani neunes.!“„Co ty víš, jakou mám sílu!“ opáčil a vylezl z křoví.Slunce se prodralo mezi větvemi stromů a já jsem ho v té jasné záři uviděla. Byl takový. jak ho kreslili, i s tím koňským kopytem, žádný krasavec. Ale kupodivu jsem se ho přestala obávat.„Co kdybychom si dali něco k snědku?“ navrhl.Zakručelo mi v žaludku, měla jsem pořádný hlad. „Ty myslíš, že je tu někde restaurace?“ zasmála jsem se.Satanáš luskl prsty a najednou stál na lesní cestě stolek , na kterém to přetékalo dobrotami.Chvíli jsem váhala, co když mě chce opít rohlíkem? Ale hlad byl silnější. Vybrala jsem si chlebíčky se šunkou, pak další se salámem, k tomu okurčičku a vajíčka natvrdo.Díval se, jak se cpu , docela nestydatě se šklebil. „Nebýt mě, tak bys tu padla hlady!“„A co ty?“ zeptala jsem se, ty nebudeš jíst?“„Já jsem se nacpal těch malin“ řekl. „Až se najíš, mohli bychom se projít!“Choval se jako starý známý. Už mi tak dokonce i připadal…Šli jsme po stezce, která vedla k okraji lesa. Před námi se rozevřela krajina, prohřátá sluncem.„Nebolejí tě nohy?“ napadlo ho. „Mohli bychom si tu odpočinout“!To nebyl špatný nápad, jenom jsem neměla chuť sednout si na zem,Vtom zase luskl prsty a před námi se zjevily dva široké, pohodlné pařezy.„Abys viděla, že jsem kamarád!“Kamarád to byl poněkud zvláštní, ale neměla jsem nejmenší důvod si na něj stěžovat.„Až si odpočinu, budu už muset domů, naši by měli starost.“
„A co teprve, až by tě viděli s čertem! Matinka by se poroučela, otec by vytáhl pušku. Jenže ta by mu na mne nebyla nic platná.“
„Ale radši , “začala jsem.„Jasně,“odvětil a zasmál se, „dojdeme jen kus před vaši vesnici – kdyby mě zahlídli, to by byl poprask. A váš farář by tě poléval svěcenou vodou.“„Já se s farářem nestýkám!“ opáčila jsem popuzeně. „To ty radši s čertem:“ zahihňal se.Také mi to přišlo k smíchu, když jsem si představila babky z vesnice, jak se vyděšeně křižují.„Ale teď už se vratˇ,“ řekla jsem pokud možno zdvořile a přátelsky.„A uvidíme se zase někdy?“ optal se. „Víš, čerta se každý bojí a já si někdy připadám opuštěný. Peklu jsem se už jaksi odcizil a Lucifer mě nesnáší, že nejradši courám po světě.“Něco se ve mně pohnulo, snad soucit. „Určitě se zase objevím,“ ujistila jsem satanáše, „takže už se nemusíš cítit opuštěný. Jsme přece kamarádi!“
Podíval se na mně, jako by se chtěl ujistit, že mluvím vážně. „To jsem teda moc rád,“ zamumlal.
Od té doby jsme se občas vídali, bylo to zábavné, zvykla jsem si na něj.Vždyť kdopak má takového zvláštního kamaráda…A vy můžete hádat, moji milí, jestli se to stalo, nebo zda jsem si to všechno jen vymyslela…