Ses tubka, mami

„Podej mi, prosím tě, ty vruty,“ žádal mě choťák z výšky, šroubovák v jedné ruce, stropnicí ve druhé a špičku jazyka vystrčenou namáhavým soustředěním. „Jak vypadají?“ pípla jsem opatrně, zatímco jsem ve spleti železa marně hledala cokoli by připomínalo vrut. „Tohle je vrut..“, vzdychl choťák, slezl z velitelského můstku a pobaveně mi před nosem mával šroubem. „Tak řekni rovnou šroub a já ti ho podám,“ bránila jsem se dotčeně. „Až budu stavět loď, potom si řeknu o šroub,“ pravil manžel „teď chci vrut!“ zakončil rázně a demonstrativně předal krabici klukovi.

Před rokem se takto handrkovali moji rodiče na téma místnosti, ve které se obyčejně skladují potraviny a vůbec všechno, co se nevejde do kuchyně. „Neříkej tomu komůrka!“ zježily se mamince rezavé chloupky. „Proč ne?“ divil se tatínek a dožadoval se vysvětlení „- jak tomu mám říkat?“ „Zkus komoru,“ navrhla jsem zúčastněně „třeba je iritující právě ta zdrobnělinka“, významně jsme se zahleděli na korektorku. Pleť ji dočista znachověla, ale s jasnou převahou špitla: „…špižka přece!“

Nebojte se zas a znova, říkat krásná levá slova. Možná povahy jsou prosté, nikoli však sprosté.