Sám doma!

Radkovi je sedm, začal chodit do školy a jako sedmiletý je dosti vyzrálý kluk. Předpoklad, že zvládne počkat až máma přijede z práce a přiveze brášku ze školky je přesto relativní. Máma mu nechala doma starý mobil, ale ten jako na potvoru nereagoval. Vypnul se a byl nedostupný. Matka v práci panikařila a v prekérní situaci volala postupně kamarádkám na mateřské, aby šly to její dítě zkontrolovat. Nechala jsem své dítě koukat na televizi, vyzbrojila ho výstrahami, co rozhodně nesmí beze mne dělat a cestou přes ulici jsem si srovnávala v hlavě, že musela mít opravdu pádný důvod, aby nechala Radka samotného, když je nemocný. Vždyť není to tak dávno, co synkům ohřívala v mikrovlnce čaj po pěti minutách, jen aby byl stále vlažný. Nemohli se napít limonády, pouze bylinek a stáli mámě za zadkem, kamkoli se hnula. Radek je sice na svůj věk velmi chytrý a vyspělý kluk, ale pořád ještě dítě…

Dorazila jsem k domu a po prvním slušném cinknutí se začala energicky dožadovat pacientovi pozornosti. Házela jsem do okna kamínky, zvonila, bušila, volala, ale výsledek byl takový, že se Radík strachuje i vylézt z postele, natož se jít k oknu podívat, kdo se k němu dobývá. Bylo mi jasné, že kluk má zákaz chodit otvírat, i že se bojí vůbec nakouknout, kdo na něj křičí: „Radku, zavolej mamince, ať se o tebe nebojí.“ Jenže to situaci nezměnilo. Kluk byl stále vevnitř – Bůh ví v jakém stavu – a já venku. Roztřásly mne obavy, co když je v bezvědomí, co když je každá minuta drahá, mám rychle zavolat sanitku?

Nakonec jsem zavolala zpátky do práce. „Musíš určitě přijet, ty máš klíče a on se mi vůbec neozývá,“ děsila jsem ji stejně, jako ona vyděsila mne. Dojela naštěstí za deset minut taxíkem. Kluk byl v pořádku, jen lehce vyděšen. Zkrátka pokud potřebuje máma pracovat a nemá hlídání, je to prekérní stav a sousedka ho dohnala k dokonalosti. Ani další den si nevzala ošetřování, ale ujistila mne, že už Radkovi raděj nebude volat, kdyby ten mobil zase blbnul, aby se tak nebála.