S rodiči v posteli

„Neodhadli jsme to včas a teď pořád oddalujeme čas, kdy Verunku necháme samotnou v její postýlce“, vypráví Monika o své dvouleté dceři. „Verunka byla kojená do roka a to že spala s námi v posteli bylo pro nás pohodlnější. Uspala jsem ji v její postýlce, ale na první noční kojení už zůstala mezi mnou a manželem. Pak jsem ji odstavovala, tak jsem ji zase nechtěla zbytečně stresovat ještě s přendáváním do postýlky. Když už se v noci nebudila na kojení, to jí bylo 15 měsíců, dostala zase angínu a tak prostě zůstala u nás než se vyléčí. V 18 měsících jsme se poprvé odhodlali odolat nočnímu pláči z postýlky, ale prostě to nešlo. I když měla postýlku vedle naší postele, kolem druhé ráno se dožadovala naší postele a my to po půl hodině vzdali. Občas se podaří, že se v noci nevzbudí, ale většinou spí ještě u nás. Verunka má krásný pokojíček, ale představa, že by v něm spala, je zatím nemyslitelná. Plánujeme jí navrhnout, aby si sama vybrala postýlku, ve které bude ráda spát a pak ji přesuneme do pokojíčku a s manželem budeme mít konečně trochu soukromí na počínání dalšího miminka.“ Usmívá se Monika. „Rozhodně ale druhé miminko nenecháme spát s námi v posteli tak dlouho. Byla to chyba.“ Uzavírá Monika.

„Já jsem ráda, že s námi Honzík spí v posteli a rozhodně chci, aby mezi námi spal, jak dlouho bude chtít,“ vypráví nadšeně Romana. O poznání méně nadšený je její přítel, který už by raději tříletého syna poslal do jeho super postýlky ve tvaru auta. Jenže Honzík se v postýlce převaluje a kolem 11 večer zase míří do postele rodičů. „Někde jsem vyčetla, že dítě může spát s rodiči do 5 let, protože to podpoří jeho sebevědomí. A já jsem zase ráda, že ho mám pod kontrolou, kdyby třeba přestal v noci dýchat. O miminko jsme se snažili 10 let. Prodělala jsem tři potraty a těhotenství s Honzíkem jsem z velké části strávila v nemocnici, takže není nic, co bych pro něj neudělala.“ tvrdí Romana.

Jana spaní svého pěti týdenního miminka v posteli s manželem striktně odmítá. „Všude slyším, jaký je problém dítě odnaučit spát ve velké posteli, takže už v těhotenství jsem byla rozhodnutá, že bude spát ve svém pokoji, ve své postýlce a já k němu budu vstávat. Míša spal u nás v posteli zatím jen jednou, když byl v noci hodně neklidný a když už jsme zvládli první neklidné noci, už to tak necháme. Někdy mám pocit, že je večer nesvůj z toho, že bude zase sám, ale určitě si zvykne.“ Uzavírá Jana.

Karolína neměla o nocích s miminkem žádnou představu. „Už když jsem byla těhotná, slýchala jsem rady typu – hlavně ji neber do postele, ale já se chtěla rozhodnout sama. Spala jsem se Sofinkou v pokojíku, abychom nerušily manžela. Bylo tak nějak automatické, že jsme se po prvním nočním kojení mazlily, až jsme usnuly, ale tak to bylo jen první tři měsíce. Pak mě napadlo, že ji budu dávat do postýlky i po kojení a zvykla si rychle. V roce už spala v pokojíku už beze mě. Když si ji chci vzít teď do postele, když je nemocná, nechce. Ve své postýlce se pěkně rozvaluje a má tam svůj oblíbený polštářek. Máma by jí asi překážela.“ Směje se Karolína.

I já jsem pro podobný systém jako Karolína. Řídit se instinkty, ale zbytečně dítě nerozmazlovat. Pokud si dítě přeje spát s rodiči ještě v roce, proč ne? Ale jakmile je už dítě dost velké na nočník, myslím, že už by mohlo být dost velké i na svou postel.

A jak spinkalo nebo spinká vaše miminko? Do kolika let maximálně by mělo podle vás dítě s rodiči spát?