Ruce v kapsách

Znáte to, něco provede a prostě se to řeší. K takovéhle diskusi jsem se také připletla. Provinilec stál u nás a místo, aby se styděl, tak dělal za zády kolegyně úšklebky. Vcelku klidně jsem ho ještě s dobrým úmyslem napomenula. A ze zlou jsem se potázala. Místo toho, aby se Provinilec zastyděl, vypláznul na mě jazyk!

Moji milí, v tomto okamžiku se moje ovládání ocitlo minimálně na sto padesáti procentech. V životě, ale přísahám, nikdy v životě jsem neměla tak strašnou chuť někomu urazit hlavu, jako teď onomu Provinilci. Jediné, co jsem v tu chvíli mohla udělat, bylo strčit si ruku do kapes. A to jsem také hned udělala, a přitom jsem si s hlubokým nádechem trpělivě počítala do dvaceti… do deseti by to totiž nestačilo.

Hned jsem Provinilce „práskla“ jeho třídní a tak mu chudákovi ke stávajícímu trestu přibyl další vroubek. Ten mě musel strašně, ale strašně nenávidět. Inu, život nás prostě prověřuje neustále a nás učitele i dvojnásobně. Děti nemám, a obdivuji svoje kolegyně, které zvládají bandu dvaceti a více dětí, pak jdou domů a musejí zvládat i svoje děti. Není to lehké a vyžaduje to velké nasazení.

A proto, milí rodiče i učitelé, ať na vás děti naše i cizí zkoušejí cokoliv, nenechte se „vytočit“. Počítejte do dvaceti, dejte si ruce do kapes a zachovejte klidnou hlavu. A pod vanou pro jistotu mějte i ty „želví nervy.“

Nenechte si ujít vyprávění mladé kantorky Miriam a její postřehy od katedry… příště se bude zamýšlet nad emancipaci nejen ve školství a uvažovat, zda „do toho konečně praští“. Přečtěte si také: Jaká je dětská duše? Bože ta puberta! Za trest s tebou nemluvím Poslední kapka