Rodná hrouda

Malý domeček na kraji vesnice. Zahrádka tak akorát na skleník, psa, pár slepic a starou jabloň, která měla ta nejsladší jablíčka. Moje první vzpomínka je na našeho tříbarevného voříška, jak se nechá tahat od nenechavé holky, jak sedává pod houpačkou zavěšené na stromě, jak trháme jablíčka a bez mytí se jimi cpeme k prasknutí. Máma s tátou posedávali venku na lavičce, dívali se, jak s bráchou dovádíme a pili turka, tak jak to kdysi bývalo zvykem.

Pak přišlo přestavování domečku. Rodiče nás vozili na kolečku, nosili jsme jim cihly a pomáhali, kde se dalo. Ještě dnes cítím to vzrušení, když jsme měli první noc spát v novém pokoji, každý ve svém vlastním, v čerstvě povlečených postelích, které voněly mýdlovými hoblinami.

Když jsme trochu povyrostli, nebáli se nás rodiče pouštět do blízkého lesa, kde jsme s partou kamarádů, pustili uzdu fantazii a každý den vymýšleli nové hry. Nejoblíbenější byla ta na bojovníky, kdy jsme se rozdělili do dvou skupin a postupně pochytávali protivníky. Tohle žádná počítačová hra nenahradí. To napětí, zábava a vše završené divokými malinami, na kterých jsme si vysíleni po hře pochutnávali u potůčku. Domů jsme dorazili potrhaní, špinaví a k smrti unavení, až když se začalo stmívat. V zimě jsme zase vyráželi na kopec, který byl trochu dál, ale nám to nevadilo. Klidně bez jídla, od rána do večera, jsme jezdili na saních a bobech. A to ještě třeba o Mikuláše nebo před Vánoci. Den nám pěkně utekl a my už se těšili na večerní nadílku. Nemuseli jsme chodit na akce do hypermarketů nebo na náměstí, měli jsme svůj svět, svůj život v malé vesnici, kde život plynul pomalu.

Procházky v lese jsem si užívala i s prvními láskami. Těch polibků, slibů… V pubertě už se mi ale vesnice nelíbila, utíkala jsem raději za zábavou do města a nadávala rodičům, že bydlíme v zapadákově. A tak jsem s budoucím manželem odešla „za lepším“ do Prahy, kde jsme zůstali a založili rodinu. Až tehdy mi začalo docházet, že bych raději ten malý domeček na vesnici, kde by si mohly děti hrát. A tak jsme tam s dětmi utíkali alespoň o víkendech.

Jenže pak moje maminka zemřela a táta začal pít. Bylo to těžké, náš rodný dům pustnul, táta odmítal jakoukoliv pomoc, snad jen byl rád, když viděl vnoučata, vyprala jsem mu, uvařila, poklidila.. Do roka od smrti maminky zemřel také. A pak jsem objevila stinnou stránku mého bratra. Toho samého, který se se mnou proháněl v lese, trhal jablíčka na zahradě…

Najednou to nebyl on, ale úspěšný muž v nejlepších letech, kterého už nezajímala rodná hrouda, ale byznys. Rodiče nenechali závěť, dělba domečku byla tedy půl na půl. Chtěla jsem ho pro sebe, tak hrozně moc, ale bratr si za půlku poručil dva miliony. To bychom ani s hypotékou nezvládli a tak jsme ho museli prodat. Za dva miliony celý.

Přišlo se na něj podívat hrozně moc lidí, ale já ho nechtěla dát jen tak někomu. Zatímco brácha tipoval, kdo je nejbohatší, já jsem neustoupila a nakonec dům získala mladá rodina s malými dětmi. Ještě přišlo stěhování, vzala jsem si domů starý stůl, u kterého jsme se vždycky sešla celá rodina, abychom povečeřeli třeba chleba se sádlem nebo s máslem a ředkvičkami čerstvě utrženými ze skleníku. Lustry, koberce, postele… Všechno jsem ještě jednou pohladila, než jsme to odnesla do velkého kontejneru. Ve sklepě jsem ještě našla starou vaničku, ve které jsme se koupali…

Tak moc bych to všechno chtěla vrátit, ale vím že to nejde. Snad nová rodina bude žít v našem domečku šťastně jako my. Vlastně on už ten domeček, který naši stavěli holýma rukama, není náš. Už není náš, musím si pořád opakovat a nemůžu tomu věřit. Prodali jsme rodnou hroudu, která má nevyčíslitelnou hodnotu. Vyměnili jsme ji za peníze, které naopak nemají hodnotu skoro žádnou. Jedna kapitola života se zavřela a já už se nikdy nebudu moct stát ani na chvilku dítětem.

Vzpomínáte na svou rodnou hroudu?