Pusť mne k volantu, taťko!

„Sárinko,“ změnil hlásek „otevři mi dvířka,“ prosil naléhavě vlk. „Nejde“ krčilo kůzlátko ramínky. „Taková šikovná holčička, jen TEN kolíček vytáhni nahoru,“ posunkoval tatínek způsobem, který o jeho schopnostech vyjednavače neprozrazoval pranic podstatného. „Nejde,“ prohlásilo kůzle nezaujatě a dál se věnovalo řízení, sic právě evidentně vjíždělo do zatáčky.

„Sáro!!!“ zařval zlostně vlk, kterému docházela trpělivost. „HNED otevři TY dveře!“ lomcoval madlem dvířek, přičemž vykřikoval nápaditá hesla jako: „Ten ČUDL! Ten KOLÍK!“, jež však v kontextu vyznívala spíše jako nadávky. Sára, patrně v obavách o otcovo (často strategicky chatrné) zdraví, se tedy přece jen pokusila prstíky nahmatat černý ťuplík, ale ať táhla, jak táhla, čudlík nevytáhla. „Nejde,“ pravila bezmocně a – (pokaždé, když si myslíte, že už nemůže být hůř, velmi záhy se ukáže, že…) začala natahovat.

„Sárinko, já si doběhnu po druhé klíče“ řešil prekérní situaci zkrocený vlčák. „Pěkně hačej broučku, na nic nesahej, ničeho se neboj,“ udílel otcovské rady a vzdalujíc se, volal k obličejíku přilepeném na sklo: „a hlavně nikam nejezdi!!!“

Pokud nechceš býti břídil, buď vždy ten, kdo auto řídil .-)