Psychopatické dítě?

Radeček byl odmala neklidné miminko, špatně spal, hodně plakal a až v roce začal spát celou noc. No celou. Usnul až kolem desáté večer a budil se v pět ráno. Ale i tak to byla pro nás výhra. To pravé peklo ale začalo, když ve 14 měsících začal chodit. Byl k nezadržení. Všude vlezl a jeho oblíbenou hrou bylo všechno odevšad vyházet, co šlo porozbíjet a co hůř, mlátit nás. Nemohli jsme si jen tak položit hrnek na stůl, okamžitě ho sebral a mrsknul s ním o zem. Když jeho sestra Kačenka, nechala jednou na zemi svého plyšáka, tahal mu tak dlouho za hlavu, dokud ji neutrhl. Snažili jsme se mu vše vysvětlovat, chválili ho, když si opravdu hezky chvíli hrál sám, a když zase něco robil, zase jsem si k němu sedla, a vysvětlovala a vysvětlovala. Jít s ním ven znamenalo obrnit se velkou dávkou trpělivosti. Jakoby přesně věděl, co mě vytočí. Sednul si do první louže nebo si dokonce lehnul uprostřed přechodu pro chodce. Když jsem ho odnesla na chodník, dostal takový záchvat vzteku, že málem vběhl pod auto. Zkoušela jsem jeho záchvaty přejít, dělat, že ho nevidím, ale v tu chvíli ke mně přišel a začal mě bít. Pak jsem vyzkoušela dělat to samé jako on, aby viděl, jak se chová. Výsledek stejný. Jakmile mě viděl, jak se vztekám na zemi, jako on, vstal a jednu mi ubalil. Bije i Kačenku a manžela.

Jakmile povyrostl a zesílil, stalo se jeho chování ještě horší. Nemůžeme jít mezi děti na písek nebo třeba do mateřského centra. O tom, že ho dám do školky, si můžu nechat jen zdát. Zcela zákeřně si totiž vždycky vybere nejslabší dítě ve skupině, ideálně nějakou holčičku, kouše, mlátí a když má po ruce cokoliv, čím se dá ublížit, byť jen třeba autíčko, vezme si ho jako pomocnou zbraň. Všichni okolo nás usoudili, že je rozmazlený a přišli jsme tak o všechny kamarádky s dětmi. Jenže my ho zkrátka nezvládáme. Přitom má stejnou péči, jako Kačka a s tou není jediný problém. Když už opravdu přeteče pohár, dostane na zadek. Jenže jakmile se to stane, jde a ublíží třeba zrovna své sestře. Proč to děláš? Zeptám se ho občas. Já chci, odpovídá. Abychom uchránili své nervy a ostatní děti, nechodíme skoro ven a snažíme se ho doma nebo na zahradě, zabavit. Koupili jsme mu dokonce boxovací pytel, do něj opravdu bije ve chvílích vzteku, ale zdá se, že ho to nijak zvlášť neuspokojuje. Jeho násilnické sklony vyvrcholily o víkendu, kdy byla u nás na návštěvě moje sestra s pětiletým Ondrou. Ten si hrál na schodech s autíčky a když to viděl Radeček, šel a vší silou do něj strčil. Ondra se skutálel ze schodů a byl z toho otřes mozku.

Už vážně nevíme, co se s Radečkem počít, snažíme se ho nebít, pořád mu vysvětlovat, zkoušeli jsme i různé sporty, aby se vybil, ale nic na něj nezabírá. Bojím se, že opravdu roste pro kriminál, ale nevíme, kde takovéhle geny vzal. Jsme klidná láskyplná rodina, žijeme v domečku ve městě, Kačenka se skvěle učí, se vším pomáhá, ale Radeček je prostě nezvladatelný. Přemýšlela jsem, jestli třeba není hyperaktivní. Ptala jsem se i naší lékařky a ta mi řekla, že vztek je v tomto věku normální, jen se u někoho projevuje mírněji a u někoho víc. Nicméně mi řekla, že kdybych měla pochybnosti, pošle nás na vyšetření. Toho se ale bojím. Vůbec nemám představu, jak by probíhalo a kdyby musel Radeček brát nějaké léky, asi bych se obviňovala ze selhání. Nemáte s tím někdo zkušenost? Co máme dělat?