Prázdná náruč

„Dnes ráno jsem jela jako pokaždé autem do fabriky, když jsem zase slyšela Projděte dům do všech koutů, najdete stín a jen stín, dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem, a kde jsou, kudy jen bloudí a kde jsou, hnízdo je prázdné, tichý klín. Musela jsem zastavit, protože jsem přes slzy neviděla na silnici. Do práce už jsem nedojela, místo toho jsem doma nad sklenkou vína přemýšlela, o svém životě a jestli by opravdu měly mít ženy právo na potrat.“ Pokračuje Věra.

„Tenkrát jsem byla mladá, nezkušená, bylo mi 17 a myslela jsem, že mi patří svět. Hned na první zábavě jsem potkala vojáka a s ním přišla o své panenství. Tenkrát to nebylo jako dnes, kdy jsou mladé holky informované o ochraně před otěhotněním a nemocemi. U nás doma se o tom nemluvilo a já si myslela, že panně se ani nic stát nemůže. Voják jsem od té doby neviděla, oči jsem si mohla vyplakat, jak hloupá husa jsem byla, jenže jsem netušila, co mě ještě potká,“ stýská si Věra. „Začalo mi být ráno špatně od žaludku, byla jsem spavá až mě máma poslal k doktorce, po otázce na poslední měsíčky, bylo všechno jasné, byla jsem v šestém týdnu těhotenství a neměla jsem manžela! Dříve svobodná matka byla něco jako špína a vesnické drbny by mi daly. S pláčem jsem se přiznala mámě a bylo jasno. Šla jsem před komisi a na potrat.“

Po zákroku se Věra cítila prázdná, ale nastoupila do práce, brzy si našla i přítele, vzali se a pokoušeli se o miminko. Jenže prodělaný potrat zanechal následky ve Věřině neplodnosti a ani umělé oplodnění nepřicházelo podle lékařů v úvahu. „Manžel o adopci nechtěl ani slyšet a pět let po sňatku jsem se rozvedli, našel si mladší, hezčí a hlavně plodnou ženu a mě nezůstalo nic, jen malý byteček a jezevčík. Ještě pořád nakukuji do cizích kočárků a závidím kamarádkám, které už se těší z vnoučat. Zůstal ve mně pocit prázdna a nenaplnění života.“ Pláče Věra.

„Podle mě by se potraty měli povolovat jen ženám znásilněným a těm, které by porodily postižené dítě. Dnes je tolik možností ochrany, že snad ani inteligentní mladá dívka nemůže přijít nechtěně do jiného stavu. A kydž už, existují utajené porody, baby boxy atd. Potrat se zdá jako jednoduchý zákrok, ale psychické následky jsou hrozné. Pořád přemýšlím, jak by mě miminko v břiše kopalo, jak by asi vypadalo, jak bych ho chovala, jak by mi říkalo Mami, jestli by to byl kluk nebo holka… V hlavě se mi honí, jak se asi takové něchtěné miminko muselo u mě cítit, vědělo to, že ho chci zabít? Určitě hrozně chtělo žít a já mu právo na život sobecky upřela. Nemyslím, že by život začínal až po několika týdnech vývoje. Život začíná už v okamžiku, kdy se to zrníčko usadí. Věřím totiž, že už má svou malou dušičku a já ji zavraždila! Neměla jsem právo a osud mě za to potrestal tím, že jsem nikdy neměla šanci poznat, jaké to je být matkou. Zbyla mi prázdná náruč a dvě malá křídla bloudí někde v neznámu, i když tu málem mohla být. Nikdy mě neobejmou.“ Uzavírá smutný příběh Věra.

Redakčně upraveno

 

Věře za její smutný příběh posílám malý dárek. Napište nám i vy, se vám přihodilo. Ty nejzajímavější zveřejním a odměním malým dárkemJ. Nejkomentovanější příběh získá na konci prázdnin další dárek. Odměnu dostanete i vy komentující! Na konci prázdnin z došlých komentářů vyberu jednu z Vás, která rovněž získá cenu. A jaká bude? To se nechte překvapit J