Pracuji s mimčem

Do práce jsem nemusela, ale chtěla. Aničce jsem se věnovala naplno do jejích 13 měsíců, a přiznám, že už po devíti měsících, mě to už otravovalo. Aničku miluju, ale zkrátka jí bylo všude plno. Zvlášť když pak v 11 měsících začala chodit, byl sychravý podzim a ven se dalo jít úplně minimálně, takže jsem ji doma chytala, aby nespadla tuhle na stůl, tamhle na hranu dveří. Anička měla do roka opravdu všechno, co šlo. Do půl roku byla kojená, učila jsem ji společenskému životu mezi dětmi, v mateřských centrech, dostává jen tu nejlepší biostravu (i když je to velký zásah do rozpočtu), chodily jsme 2x týdně plavat a nechyběly ani minimálně dvě hodiny procházek denně. Nejsem příliš domácí hospodyňka a čas kdy byla Anička vzhůru jsem opravdu věnovala jen jí, i když to občas znamenalo, že holt doma nebude navařeno nebo uklizeno. Jenže všechno se jednou přejí a mě začala chybět práce. Zašla jsem za šéfem a požádala ho o půl úvazku. Vyhověl mi.

O malou se dopoledne stará buď manžel nebo babička a já ji přebírám po poledním spinkání. Dál už to probíhá v zajetých kolejích, většinou se jdeme vyřádit ven, čteme si nebo si hrajeme. Aničce to tak vyhovuje a mě také. Jsem ráda, že ji nemám „na krku“ celý den a ten půl den si ji opravdu užiju. Nevidím nic lepšího na tom, když bych byla doma a jen ji peskovala, nikam bychom nechodily, ale byla bych zkrátka dobrá máma, protože bych byla s dítětem doma. Vím, že jsou maminky, které se dětem věnují do čtyř let opravdu naplno, i když je to vyčerpává, ale znám mnohem víc takových, které opravdu jen sedí doma a vrcholem jejich snahy přinést dítěti zábavu je, když jednou týdně vyjedou do obchoďáku, kde na něj křičí, že tohle nesmí a támhle na to se nesahá. Případně když už taková maminky vyjede s dítětem na procházku, nechá ho jen sedět v kočárku, aby se nezamazalo.

Nedávno jsem zase byla v mateřském centru a když jsem šla s Aničkou na záchod, zaslechla jsem dvě maminky „to je ta jak honí kariéru místo aby se věnovala dítěti.“ „Chudák malá, odpověděla jí druhá maminka.“

Málem jsem se neudržela, ale pak jsem dělala jako nic. Nechtěla jsem se hádat, ale užít si Aničku. Shodou okolností si tyto dvě dámy pamatuji, jdou jednou za týden do centra a jinak když už je potkám venku, většinou vláčí děti z obchodu s oblečením do obchodu a když náhodou jejich batole šlápne do louže, vyslechne si pětiminutové kázání, jak je nemožné a kdo to má pořád prát.

Asi jsem špatná máma, protože se věnuji dítěti jen půl dne denně. Anička má dokonce tři dny v týdnu stejný program, což by mohlo zavánět nějakými mými nesplněnými ambicemi. Jenže prostě dělá co jí baví, i když mnohdy je to možná za hranice toho, co dovolí jiní rodiče dětem. Mám ráda svou práci a miluji svou dceru, myslím, že zvládám obojí, ale asi nikdy nepřestanu být terčem pomluv, zkrátka jsem špatná máma…

Co si o pracujících matkách myslíte vy?