Povedení lupiči

Naše mamina byla velice opatrná, až úzkostlivá. Nepouštěla nás samotné ven, natož do blízkého lesa. Avšak jednoho dne, když tatínek naříkal, že ho bolí zuby, vypravila se s ním do města k doktorovi. Pochopitelně nás s sebou vzít nemohla, tak nám důtklivě nakázala, abychom se doma učili nebo si hráli, ale nevzdalovali se z dvorečku před naším domem.Pochopitelně jsme všechno slíbili, ale v duchu už jsme spřádali, co všecko uděláme,, než se naši vrátí.Nejdříve jsme se divoce dohadovali, co bychom mohli podniknout. Nakonec jsme zjistili, že nás z těch či oněch důvodů přitahuje les.Najdeme houby a uděláme je našim k večeři! navrhoval nejmladší Peťánek. Ale brzy byl potlačen lepšími nápady. Tak dost! Zakončil to dohadování nejstarší Tomáš, který měl ostatně vždycky navrch.Vezmeme si tmavé šaty a proplížíme se lesem až k té duté skále, kde bydlí čaroděj. A kdo se bojí, ať zůstane doma!Samozřejmě nikdo nechtěl vyhlížet jako zbabělec a tak jsme se vypravili všichni.To jsme ještě netušili, co nás čeká.Sotva jsme ušli pár desítek metrů, vyděsili jsme stařenku, která, sotva nás zahlédla, spustila pokřik: Pomoc. Lupiči!Její volání zaslechl lesník a přispěchal jí na pomoc. Za ním se řítil jeho přítel, který přitom troubil na trubku. Ten pronikavý zvuk přivolal kupu vesničanů, kteří řvali ze všech sil: Pomoc, pomoc, lupiči!To nás vyděsilo a všichni jsme ze sebe strhali ty tmavé šaty a běželi i s Tomášem za ostatními, řvouce: Lupiči, lupiči:Nenápadně jsme odbočili z lesa a běželi o sto šest na náš dvorek.Byl to poslední okamžik, naši právě přicházeli.Co se stalo? vyděsila se mamina.Ale- dohromady nic moc, uklidnil ji Tomáš, pohotový jako vždy. Jen tady někde po lese pobíhali nějací podivní lupiči:Ještěže jste poslechli a zůstali doma, oddechla si mamina. Musíme dnes pořádně zamknout a zavřít okenní závory. Podivní lupiči!. To by nám tak ještě scházelo!

 

 

A co vy? Věříte, nevěříte, že existují takoví POVEDENÍ LUPIČI? Napište nám, co tomu říkáte…