Pohádka

Nevěděly, že jim něco chybí, a nemusely to být z palace,, ale třeba z obyčejné rodiny. Avšak ač nevěděly, co jim chybí, bývaly ty i ony někdy smutné. Maminkám to bylo líto, chtěly vidět své ratolesti veselé.Co to však bylo platno, veškerá ta lítost.Ale jak to bývá, objevila se výjimka. Jedna z maminek dlouze přemýšlela, jak věci napravit – a poté se rozhodla, usoudivši, že veškeré litování marné jest – a že je třeba něco podniknout.Lehko se to řekne, těžko udělá…Maminka se však nevzdávala a stale přemýšlela, co by ta náprava měla být. A aby se jí lépe přemítalo, vvpravila se z hlučného města do tiché krajiny, ozdobené lukami a poli.Šla a šla, až došla k lesu. Vysoké borovice se ve větru, který přilétl odkusi z hor, slabě kývaly a jak vítr zesílil, jejich větve vyhlížely, jakoby chtěly odletět,každá zvlášť.Maminku to zaujalo, ale aby se schovala před větrem, vydala se po lesní cestě, lemované hustým maliním.Tak nebojácně šla a šla tím cizím lesem, až ji cesta zavedla k male chaloupce. Ve dveřích se objevila bělovlasá stařena a zeptala se. čeho si žádá. Vypadala přísně a nepřístupně, takže maminka trochu zaváhala. “Ničehož se neboj,” pravila stařena, “pokud s dobrým úmyslem přicházíš. Pojď a sedni si ke mně.”Maminka poslechla a posadila se vedle ní na lavici. A trochu zajíkavě vyprávěla,co by chtěla napravit. Bělovlasá obavatelka chaty pozorně naslouchala a poté pravila.“Abys věděla, já sama jsem ,co hledáš! Netušila jsem, že je po mně taková sháňka.Maminka vykulila oči a nesměle pravila.“Můžeš, paní Pohádko, měco udělat pro všehnc ty děti?”“To bch mohla, vátím se s tebou mezi lidi a povím jim, co mají před spaním vyprábět svým dětem.”To se také stalo – a nyní už víte, jakse pohádka objevila mezi lidmi.Že nevěříte? Že tohle celé vyprávění je – pohádka?