Přátelství je dar

Nejvíce přátelství vzniká v dětství, když si děti hrají venku a později ve školce, jenže mě trápily časté angíny a tak jsem venku moc nebyla a když, byla jsem za tu, co s ní není moc zábava, protože nic nemůže, aby se zase nenachladila… Byla jsem dětem spíš pro smích. Ve druhé třídě jsem seděla s Evičkou, staly se z nás kamarádky, nosila mi ze školy úkoly, když jsem byla zase nemocná, chodily jsme spolu ven… Jenže když mě čekala čtvrtá třída, rozhodli se rodiče přestěhovat 200 km daleko, na vesnici jižní Moravě, kde byl čistší vzduch a tudíž se mi mělo udělat líp. Mladší bráška se adaptoval rychle, hned se spřáhnul s partou zdejších výrostků a měl o zábavu i kamarády postaráno. Holčičí přátelství je ale trochu složitější. Holky z vesnice už tvořily uzavřenou skupinu a já byla ta divná z města. Do školy jsem dojížděla a protože jsem samozřejmě nemohla zůstávat po škole v neznámém městě, moje kamarádství se omezovalo jen na styk s dětmi ve škole. Celé dny jsem trávila doma, četla si, hrála s panenkami… Na koupaliště jsme vyráželi s rodiči nebo jsem se vtírla bráchovi.

Na střední škole jsem kamarádku měla, ale potom, co škola skončila a ona odešla do zahraničí, za svou láskou, naše přátelství postupně vyšumělo. Na Vysoké jsem se seznámila s manželem a přestala kamarádky vyhledávat. Když jsme někam vyrazili, tak to bylo s partou jeho přátel a jejich partnerek. Žádná z nich se nedala nazvat kamarádkou, spíše dobrou známou. Když jsem chtěla někam vyrazit bez manžela, pořád jsem neměla s kým. Maximálně když byl podnikový večírek. S kolegy z práce jsme si rozuměli, ale bylo to takové to pracovní přátelství. Všichni měli už dávno vybudovaný okruh svých přátel mimo práci a jít někam s kolegou a ve volném čase si připomínat práci, se jim moc nechtělo. Někdy jsem si připadala jako prašivá. Měla jsem kolem sebe dost lidí, kteří mi zavolali, když něco potřebovali nebo měli problém, ale když se situace obrátila, neměl na mě nikdo čas. Záviděla jsem manželovi jeho pánské jízdy a když jsem viděla tři štěbetající kamarádky u stolu v kavárně, bylo mi do breku. Manžel mi navrhoval, ať to zkusím přes seznamku, ale přišlo mi to moc umělé.

Pak jsem otěhotněla. Neplánovaně, ale miminko jsme si samozřejmě nechali. Stalo se mým smyslem života, užívala jsem si nákupy výbavičky a jen občas se mi zastesklo po tom, sdílet svou radost ještě s někým jiným než s manželem. Můj porod trval 26 hodin, byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Uložili mě na pokoj s Martinou, jí se narodil chlapeček Oliver a mě holčička Maruška. Martině se celý den po porodu netrhnul telefon, smsky, volání a během 4 dnů ji přišlo navštívit snad dvacet kamarádek. Za mnou přišli „jen“ rodiče a manžel. S Martinou jsme si na pokoji vyměňovaly zážitky z porodu a také první pocity z našich miminek. Děti byly přímo ukázkové, jen spaly a jedly. Když nás propouštěli, vyměnily jsme si s Martinou čísla a slíbily si sem tam nějakou procházku s kočárkem. Bydlely jsme totiž jen pár ulic od sebe. Říkala jsem si, že se možná jednou dvakrát sejdeme a pak to zase vyšumí, protože bude chtít chodit ven i se svými stávajícími kamarádkami, ale mýlila jsem se.

Hned po šestinedělí mi Martina zavolala a vyrazily jsme, zjistily jsme, že kromě miminek, máme spoustu společného a začaly se vídat skoro denně. Prožívaly jsme spolu nemoci našich dětí, první krůčky a slůvka. Byla jsem u ní, když jí umírala maminka a ona mi zase byla velkou oporou, když jsme prožívali manželskou krizi. Kamarádky jsme už 5 let, naše děti spolu chodí do školky a budou chodit i do školy, občas se perou, ale mají se rády. Obě teď zkoušíme druhé dítě a doufáme, že se nám to zase povede pěkně nastejno. Naše rodiny spolu byly i na dovolené. Nedávno jsme se bavily o přátelství a řekla mi, že sice má milion známých a kamarádek, ale jsou ten typ se kterými se dá běžně tlachat, zajít na skleničku a občas pořešit drobné problémy, několikrát u zažila zklamání v podobě pomluv. Hluboké přátelství prožívá až se mnou a je nám skvěle.

Tímto bych chtěla Martině poděkovat za to, že je..