Noční cesta

Že zrovna ty! zasmál se tatínek. Ale jsi hodný chlapeček!

Jaruška nepůjde, přidala se maminka, pro děvčata je večer

nebezpečno. Takže – zvedla pohoršeně obočí.

Neochotně jsem se zvedl, nikdo jiný už nezbýval. Kde je nějaká

vhodná nádoba? zeptal jsem se.

Džbánek je na stole, podotkla máti a skoro se zasmála.

Oblékl jsem si bundu, natáhl boty a vyzbrojen džbánkem jsem

vyšel z domu. K hospodě to bylo pár set metrů, ulice byla

tichá, vlastně to byla hezká procházka.

Proti mně šli dva chlapi v čepicích, málem jsem je už minul,

když mě jeden z nich popadl za rameno. Naval prachy! zasyčel.

Prachy? No to si moc nepomůžete, odbyl jsem ho. Vidíte, že

mám džbánek, jdu tátovi pro pivo!

Vrhli se na mne, chtěli mi strhnout bundu. Vytrhl jsem se jim

a dal se na útěk. Kdysi jsem dělal atletiku, myslel jsem, že jim

uteču. To jsem se mýlil, byli mi v patách.

Pomoc! vykřikl jsem, někde se otevřelo okno, ale nikdo

nezasáhl. To jsou nějací ožralové! ozvalo se.

Proti mně kráčela skupina lidí, ale ani je nenapadlo mi pomoci.

Tak už to chodí. Zastavil jsem se a řekl svým pronásledovatelům:

Tahle honička nemá cenu! Klidně si mě prošacujte!

Strhli mi bundu, hrabali se v kapsách. To, že našli jen

padesátikorunu, je rozzuřilo.

Ty všiváku, zalomcoval se mnou jeden, tohle si odneseš!

Vytáhl něco – v ruce se mu zaleskl nůž.

Neblázni, mírnil ho ten druhý chlap a chytil ho za paži. Nakonec

se začali rvát. Ani si nevšimli, že se objevil někdo na motorce.

Co tu vyvádíte! okřikl je a sundal si helmu.

Zaleskla se policejní uniforma.

Neměl jsem chuť se do toho plést a mlčky jsem se odplížil.

Cítil jsem, jak se mi třesou kolena.

Kde jsi byl tak dlouho? přivítala mě maminka. A kde máš pivo?

Všiml jsem si teď, že nemám ani džbánek, ani jsem nevěděl, že

jsem ho ztratil. Svalil jsem se na nejbližší židli.

Propána, zděsil se tatínek, když jsem jim pověděl, co se stalo.

Měli jste mě nechat jít! řekl Pepíček, já jsem malej, mě by si

nevšimli!

A tím skončila ta noční cesta pro pivo.