Někdo se dívá…

„Ahoj Tome, kde máš Jerryho?“, vítala jsem choťáka, který pár týdnů po babiččině odjezdu pojal podezření a probudil v sobě touhu lovce. Tedy v překladu, pobíhal se sousedem po zahradě i domě, kladl pasti, ale jen do té doby, než jedna skutečně cvakla a chlapi začali závodit, kdo má více trofejí. Pak toho cvaklo víc… „Já ji v noci slyšela plakat, slyšíš?“ gestikulovala jsem hystericky a když manžel jen suše odvětil: „To není možný.“ popadl mne amok. „Jak není možný, tady v tom domě zabíjíš zvířata a já je slyším, co když se trápila celou noc!“ „Jaký zvířata,“ divil se manžel nesmlouvavě, „Jsou tu myši.“

V době bramborového Ratatuji je každá myš francouzským kuchaříčkem, alespoň pro děti… pro mámy přenašečem moru, žloutenku a bůh ví čeho. Svíraná obavami o zdraví rodiny jsem jednoznačně vyhlásila válku kovovým lamačům vazu a manželovi dala ultimátum, že jestli na ně použije jed, kdekoli v prostoru, kde se volně pohybuje dítě a pes, pak ho otrávím nebo se rozvedu. Manžel, vědom si skutečnosti, že se jeho žena patrně zase zbláznila, nechtěl riskovat a vychovávat syna sám. „A jak se jich tedy mám zbavit, miláčku?, ptal se opatrně a já mu vracela stejnou mincí. „To ale já přeci nevím, lásko, jak chceš, ale nějak… humánně.“

Jak to bývá, když máte nějaký problém, potkáváte lidi, které mají stejné prožitky. Naši známí učitelé bydlí ve škole. Přímo pod bytem mají kotelnu s bezpečnostním otvorem pod dveřmi. Průzorem se myšky stěhují za potravou a po trubkách šikovně šplhají i do pater… „Počkejte,“ zarazila je známá, která zašla na kafe. „Něco slyším,“ natahovala uši a tišila děti. „No fakt, vy tu máte myši,“ pronesla pak spokojena sama sebou. „To já poznám.“ „Hlavně nepoužívejte jedy,“ pravila pak prověřena zkušeností. „Vypadá to jak bonbóny, za tři dny nevíte, kam myš zalezla chcípnout a pak abyste kvůli smradu překopali zdi a podlahy!“ Kamarádka kantorka se zděsila, nedávno malovali. Na druhou stranu ne každá myška je Jerry. „Chodila jsem malou kontrolovat pětkrát za noc, trpěla jsem utkvělou představou, že ji v noci běhá myš přes obličej.“

Pravda byla, že člověk najednou začal doma postrádat soukromí a i na oné místnosti se začal cítit jako pod drobnohledem, malé oči jako by byly všude, někdo se stále díval… Myšky lezly podél zdi, kde na ně čekal salám v pasti a kam se nedostala fena nebo pes. Zmrzačit s myší i mazlíka by bylo jaksi kontraproduktivní. „Byl to docela maličký rejsek, s Kristýnkou jsme ho oplakali,“ uklidňovala mě ona kantorka, když jsem naříkala, že nejsem normální a slyším plakat myši. „Víš, kdyby neměl ten ocas, byl by jako bílá myška.“ – Laboratorní krysa, řekl by můj muž. O den později ale popustil akčnost správným směrem po internetu, kde našel ekonomicky přijatelnou variantu, která mu zachránila manželství…

Velký robertek na baterky zakopal do ztuhlé země, prý plaší i krtky a vadí mu jen beton. V obýváku do zásuvky zastrčil přístrojek, jaký obyčejně známe z reklamy na nové aroma. Jenže tahle hračka nevoní, vydává ultra vlny, které neslyší psi ani kočky, ale zato spolehlivě plaší citlivá myší ouška. Nejsem si jistá, zda mají uši i mravenci, těm totiž vadí to bzučení evidentně taky. Od té doby, co máme byt propletený neviditelnými vlnami, má pes v misce s mastnými křupkami každý večer hejno Ferdásků. Ti taky chodí podél zdi, ale na rozdíl do myší, nám zase tolik nevadí a nevadí ani psisku, protože křupky on stejně nerad.