Nespokojený hrad

„Proč naříkáš?“ zeptal se a vešel branou na hradní nádvoří. „Chybí ti snad něco?“ „Aby ne,“ zahučel hrad, „vždyť sem nikdo nechodí!“ „To máš pravdu, on je to sem do kopce pěkný výšlap. Ale začíná jaro, třeba se nějaká ta skupinka objeví!“ „Jenom aby, já už tu samotu těžko snáším!“ Kastelán velkoryse přehlédl,že on zřejmě není vůbec brán jako společník v úvahu. A poněvadž měl dobré srdce, počal usilovně přemýšlet, jak by svému hradu pomohl. Odebral se proto do zámecké knihovny,kde prolistoval několik tlustých svazků. Konečně našel, co hledal. V tlusté knize, zdobené zlatou ořízkou, objevil vyprávění o bílé paní, která se tu kdysi procházela chodbami a komnatami, vydávajíc táhlé vzdechy. Ale kam se asi poděla, uvažoval kastelán. Marně si lámal hlavu a marně pátral po nějakých čarodějnických knihách. Někdo si je asi odnesl. Jedné noci měl kastelán sen: zdálo se mu o modré pomněnce, která rostla dole pod hradem. Bylo to nějaké znamení?

A tak milý kastelán, když hrad odpoledne jako obvykle pospával, sešel dolů. Trsy pomněnek ho přivedly k malému domečku. Zaklepal a vešel dovnitř. Tam ho uvítal bělovlasý děda. „Vím, proč přicházíš,“ řekl vlídně,. „Myslím, že ti mohu pomoci.“ „Jak pak víte, co potřebuji?“ „Netušíš? Já jsem totiž kouzelník!“ Kastelán nevěřícně zavrtěl hlavou: „Kouzelníci přece už neexistují, zdá se mi.!“ „To si myslíš ty a všichni, kdo o tom nic neví! Ale to je všeobecný omyl. Lidé rádi podléhají kdejakému klamu. Řeknu ti, jak je to doopravdy s bílou paní, kterou sháníš. Bývala to manželka jednoho vznešeného pána, který rád bojoval. I vypravil se zase jednou do války – a aby zatím bílá paní někam nezmizela, zazdil ji do nedobytné komnaty.“ „Takové, ve které byl uvězněn Dalibor s Kozojed?“ mínil kastelán. „Jdi mi s Daliborem! Ještě se ta bílá paní snad naučila housti na housle!“ zasmál se čaroděj. „On je to stejně klam, že nějaká bílá paní vůbec kdy existovala!“ „A já jsem doufal, že ji přivedu, aby se můj ubohý hrad necítil tak opuštěný!“ „Jenom nezoufej!“utěšil kastelána kouzelník. „Tady ti dám pytlík,ve kterém je bílá pára. Každý den navečer ji pustíš ven, aby se procházela po cimbuří, hrad si bude myslet, že tam máte bílou paní a bude spokojen!“ „Jenže ona mi uteče!“ „Neobávej se, ta bude ráda, že si bude moci opět vlézt zpátky!“ Kastelán si tudíž vzal pytlík, uctivě poděkoval a vrátil se domů. Učinil, co mu kouzelník nakázal a hrad byl nadšen, že mají bílou paní a od té doby přestal být nespokojený. Ani se nepídil po tom, kde se tak najednou objevila a už více nevzdychal.

Pověst o bílé paní se rozkřikla a do hradu začali proudit turisti, aby ji spatřili. A možná, že ji zahlédli, bůhví… Klam nezná mezí, pomyslel si kastelán, když prodával vstupenky četným návštěvníkům, kterých nebralo konce…