V nemocnici 3
Pořád jsem se ještě nedozvěděla diagnózu, minulý den nevěděli, protože ještě nebyly výsledky výtěrů, ale od sestra z noční mi řekla, že to bude asi nějaká viróza, protože takových dětí vozí víc. Adík už nechtěl ani hladit, odstrkoval mě a otáčel hlavu stranou. Už mu bylo lépe a nechápal, proč má být pořád přivázaný. Tak jsem si šla lehnout, ale za půl hodiny už u mě byla sestra, že pláče. Tak jsem u něj seděla zase do 23 hodin. Ráno nám lékař řekl skvělou zprávu, že může být odpojen a v devět hodin už jsem ho konečně mohla sevřít v náručí.
Jenže den a půl připoutané batole chce po svém vysvobození pořádně lítat a doporučení, že má být v klidu, mu nevysvětlíte. Hlavně když je v malém pokoji, kde je tolik věcí, které neobjevil. Samozřejmě ho zajímala postel, která nebyla naše a hračky druhého batolete. Na slabých nožičkách se drápal na malý stolek a shodil vše, co se dalo. Spinkat? Ani náhodou. Situaci nám ztížil fakt, že pro něj nebyla připravená postýlka a z velké slézal. Čekali jsme tedy, jestli propustí mou spolubydlící, abychom ho dali do postýlky po malé. Ale propuštění se protáhlo a malá chtěla spát také, tak jsme šli do prázdné herny čekat na tátu. Za půl dne mě Adík stihl úplně vyčerpat, jak fyzicky, tak psychicky. A to jsem ještě měla v plánu práci na webu. Přenosný internet od Vodafone pro případ nouze, se zasekl, tak jsem zjišťovala co se děje. „Překročila jste limit stahování dat, máte uhradit 1997 Kč, proto jsme vás zablokovali.“ Oznámil mi suše. To už na mě bylo moc, na internetu jsem byla jen 3 hodiny, na 3 stránkách a nic nestahovala, proto jsem pána odkázala někam s tím, že to ruším a podám reklamaci. Padlo to na mě dokonale, tohle byla ta pomyslná poslední kapka. Představa, že se po vánočních nákupech nedoplatím za nemocnici a ještě dám jen tak dva tisíce za internet, mě už zdeptala úplně.
Musela jsem domů na starý dobrý internet za 400 korun za měsíc a manžel chtě nechtě zůstal s Adíkem. Byla jsem ráda, že alespoň na chvíli vypadnu z ponurého prostředí nemocnice. Svět venku mi připadal na hony vzdálený realitě v malé kobce v nemocnici. Jen co jsem dojela domů, přišla mi zpráva, že malý spí a můžu v klidu chvíli pracovat. Vyřídila jsem to nejnutnější a hodinu na to uháněla zase zpět. Bez peněz i dokladů, které jsem zapomněla v nemocnici, takže když mi vjel do cesty řidič z vedlejší ulice a málem jsem do něj nabourala, nadávala jsem mu ještě minutu. Na pokoji s Adíkem čekala tchyně a švagrová, pily kafe a povídali si. Adík pořád spal a vzbudil se těsně před jejich odchodem. Ale chtěl se chovat jen u mě, což mě zase potěšilo, protože bych to po tom všem nečekala. Bohužel to ale nevyřešilo můj původní záměr, že si s ním pohraje i někdo jiný a já budu mít chvíli klid. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale když jsem ho zase chovala, najednou jsem měla spoustu síly na všechno a hrály jsme si tři hodiny s oblíbenými hračkami, které jsem mu ještě doma sbalila.
Dnes mě nikdo nepeskoval dokonce ani za to, že jsem Adíkovi zapomněla změřit teplotu ani za to, že nechtěl moc jíst. Nakonec přišel k chuti i přesnídávce, protože nic jiného mu tu nechutnalo. Vím, že nemocnice nemůže vyhovět všem, ale čí batole jí vločkovou kaši bez chuti? A přišli jsme ještě na jeden nedostatek. Ačkoliv jsme leželi na oddělení pro kojence a batolata, neměli tu dětské vysoké jídelní židličky, jen obyčejné ke stolu, na kterých ovšem dítě udržíte jen stěží. Ale jinak jsem den hodnotila pozitivně, sestry tentokrát byly milé a i když jsem úplně nezvládala divoké batole, byla jsem ráda, že zlobí, protože to znamenalo, že je mu už dobře. Večer mi ale pro změnu volal manžel, že mu je zle a jde ráno k lékaři, takže se asi budeme muset obejít bez jeho návštěv. Ale snad už budeme moct mezi ostatní děti do herny, kde by bylo snesitelnější trávit čas.
Ani nevím jak, přišel večer a Adík šel spát skoro bez kňourání. Konečně ho mám zase u sebe a doufám, že už nepřijdou komplikace. Nerada bych tu trávila krásný předvánoční čas, zvlášť, když je teď tolik programů pro děti, na které jsme se s Adíkem těšili. Tak snad další den budeme moudřejší, kdy nás pustí.