Nemám mateřský cit

Karolínce je 19 měsíců. Péče o ni a od domácnost, je převážně na mě, i když přítel Tomáš se jí samozřejmě večer věnuje. Každý den u nás probíhá stejně, vstaneme v sedm, udělám snídani, nakrmím malou, manžel odejde do práce a já si s Karolínkou buď hraju doma nebo jdeme na chvíli ven. Potom něco uvařím a po obědě jde Karolínka spát. Během hodiny jejího spánku něco poklidím a pak jdeme zase ven nebo nakoupit. Ve čtyři se vrací manžel domů, nají se, pohraje si s Karolínkou a vyprávíme si, co je nového. Pak Karolínku vykoupu, uložím a manžel si zajde na dvě piva do hospůdky před domem. Jakmile Karolínka usne, vrhnu se na účetnictví, kterým mi jako přivýdělek dává domů můj šéf, a jdu spát. Každou sobotu dělám větší úklid a Karolínku musím Tomášovi vnutit alespoň na dopoledne. Probíhá to tak, že ji obléknu, sbalím všechny potřebné věci do tašky a strčím ji vrčícímu manželovi, který ji po třech hodinách přivede s vítězoslavným výrazem, že je práce odvedena a odpoledne vyráží „odpočívat“ po náročném pracovním týdnu s kamarády. V neděli dopoledne musíme s Karolínkou pryč, aby táta mohl spát a odpoledne patří návštěvám babiček při kterém si manžel sedne k televizi a okolo malé skáču převážně já. Jednou za půl roku, když Tomášovi padne nějaká akce si můžu večer někam vyrazit. To pak na poslední chvíli ukecávám kamarádky, aby změnily plány a vyrazily si se mnou. A Tomáš mi pak říká, že nemá cenu, abych měla volné víkendové večery, když mám neschopné kamarádky.

Tomáš je jinak moc hodný, vydělává dost peněz, jezdíme na dovolené, občas vyrazíme na nějaký výlet, ale péče o dceru ho nijak nebere. Už když se Karolínka narodila, byla pořád nemocná a uplakaná. Půl roku jsem se skoro nevyspala a pak se to upravilo. Pak ale začalo období lezení a od té doby jsem se nezastavila. Pořád někde něco uklízím a pořád mám malou u sebe, protože si ještě neumí sama hrát. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si v klidu došla sama na záchod nebo kdy jsem si mohla koupit něco na sebe, aniž bych u prohlížení oblečení nemusela šilhat druhým okem po malé, aby někde něco neshodila nebo někam neutekla. Ráda bych si někam vyrazila s kamarádkou, aniž bych to musela Tomášovi oznamovat měsíc dopředu a pak poslouchat, jak je hodný. Taky bych si ráda někdy přispala nebo došla k lékaři bez Karolínky. Obě babičky pracují a nerady hlídají, takže tudy cesta nevede a já už se z toho stereotypu opravdu cítím vyčerpaná. Na malou občas i zakřičím, ať mě už nechá na pokoji a jde si chvíli hrát sama. Je mi to pak líto. Tyhle pocity mám už půl roku a čím dál častěji se přistihuji, jak očima posouvám ručičky na hodinách, aby ten den už konečně zase utekl.

Je mi líto, že to všechno tak rychle letí, že už malá půjde za chvíli do školky a já si jí ani neužívám, protože mě péče o ni začala obtěžovat. Na druhou stranu bych byla nejraději, kdyby už byla vetší a samostatnější. Chtěla bych ještě jedno dítě, ale vím, že tím už bych do stereotypu upadla úplně. Navíc, když teď koukám na malá miminka nebo si je můžu pochovat, nedělá to se mnou vůbec nic. Není to to, co jsem cítila při plánování prvního miminka. Jako by ze mě veškerý mateřský cit úplně vyprchal. Zažily jste to? Co s tím?