Nechme rozvinout mé manažerské schopnosti

Přijata jsem byla na místo středního manažera v zemědělském podniku. Mám tu mít na starosti spokojenost zvířat a pracovní vytížení ošetřovatelů.   Nejsem na to sama. Je zde znalá a ošlehaná kolegyně z praxe a nad tím vším vedoucí. Vedoucí, pravda, nemá vzdělání zemědělské a není ani technický typ. Je však, jak o sobě sám tvrdí, skvělý manažer. Kolegyně je natolik ošlehaná, že věci už neřeší. Její životní filozofie: hlavně to nedrbat, těžce naráží na tu moji:  stále je co vylepšovat. Tvrdí o sobě, že je nekonfliktní člověk, což já o sobě říci nemohu. Tak to by byla stručná charakteristika. Přejděme od povrchní charakteristiky k zajímavému obsahu.

Po nástupu jsem rychle rozpoznala slabiny podniku a jala se je řešit. Měla jsem požehnání majitele firmy a jeho důvěru, že jsem ta pravá, která mu přinese úspěch a zisk. Mělo se mi však dostat záhy daleko hlubšího poznání.

Tak zpátky na zem, holčičko. Ano. Jen za čtrnáct dní mého snažení jsem se dostala na karierní sestup. Cože? Ona nám snad naznačuje, že je náš dobytek nespokojený? Nebo že lidi dost nepracují? Vadí snad těm kravám ty sračky na betoně, do kterých si mají lehnout? Nic neříkaly…

Svými aktivitami jsem zpochybňovala vedoucího pověst skvělého manažera.    S tím se muselo honem něco udělat.

Co s ní? Nejlépe pryč s ní! A bude klid. Ale ejhle… majitel firmy si mě nepřál vyhodit. „Máte s ní potíže?“ řekl, „Tak věci urovnejte a ne aby vám utekla, vidím v ní slibný potenciál.“ Uf, mohla jsem si oddychnout. Nevyhodí mě. Radovala jsem se z podpory majitele další tři vteřiny. Doba nádechu vedoucího. A pak? Vedoucí konečně plně rozvinul své manažerské schopnosti!

Řval a hrozně řval. Byla jsem nařčena, očerněna. Počínaje manipulátorkou, přes kariéristku, až po možnou milenku… již avizovaný výsledek takového monologu…sesadili mě. Už nejsem střední manažer, jsem prostě jen vedlejší vedoucí úseku živočišné výroby. Vedoucí si dal tu práci a oběhl i toho nejposlednějšího zaměstnance, aby mu sdělil, že cokoliv po komkoliv budu chtít, musí projít cenzurou. Nahlásit! Hlaste každý její počin, každou myšlenku, každý telefonát. Fajn. Co ještě? Byl mi zakázán jakýkoliv kontakt s majitelem. Nemám asi na něj dobrý vliv, když se mi takhle zastává. Každopádně mé taktiky jsou jistě nečisté a musí se zachytit, podchytit, znemožnit. Jak jen mohla taková malá ženská, ani pěkná, ani mladá, získat takovou důvěru? A kariéristky tu netrpíme!

Byla jsem v šoku. Hluboce mě to urazilo. Opravdu. Jsem ambiciózní, ale mravná. Jsem daleko čestnější než pan vedoucí. Snažím se nedělat nic, za co bych se musela posléze stydět. Tohle mne zasáhlo. Když jsem konečně ukázala slzy, byl vedoucí spokojen. Vytáhl vínko, nalil mi a řekl: „Tak, teď se můžeme napít na naše dobré vztahy. Věřím, že už nebudete zlobit. Že jsme si to vyjasnili. Pojďme se usmířit. Nepotřebujete pracovní pomůcky? Nebo volno? Rád vám vše zařídím. Nakonec spolu budeme vycházet, uvidíte…“

Manžel mne doma hladil po vlasech a domlouval mi: „Nedělej si z toho nic. Jsou to jen řeči. Smlouvu ti neupravili a plat máš pořád stejný. Tak to neřeš. A kompetence si časem vydobudeš. Oni se tě prostě bojí. Vydrž.“

A tak držím. Postupně dochází na jeho slova. Jsem krkem, který nosí dvě hlavy. Jednu menší, která jen tak spočívá a druhou velkou jako balón. Ve skutečnosti je sice obří, ale není nijak těžká. Je totiž jen nafouklá. Ale nesmí se do ní píchat… A skutečně se i postupně dopracovávám k prosazení pracovních věcí. Opatrně a nenápadně zajišťuji zvířatům větší pohodu, kontrolu zdraví a jednám tak, aby se výsledky pozitivně promítly i do hospodaření a zisků. Nicméně u zvířat se každé jednání, špatné i dobré, projeví až později.  U skotu to platí dvojnásob. Věřím v lepší zítřky krav i této firmy. Mám z toho lepší a lepší pocit. Já už asi jiná nebudu. Snaživka a naivka. Jen jedinou vadu to má. Když se mi bude dařit, na stupních vítězů bude stát nafouklá hlava. To je ale malá daň za dobrý pocit. Občas se ke mně donese, že jsem byla majitelem přizvána k nějakému jednání (o kterém mi nikdo předem neřekne a je vyslána má malá hlava). To si pak povzdechnu a říkám si, snad majitel přece jen ví, že pracuji pro jeho firmu a pracuji tak, jak nejlépe mohu a umím. Opravdu se mne podařilo zcela odstavit. Jediná možnost by byla, zavolat majiteli a sdělit mu, jak se věci mají. Ale to by bylo žalování či stěžování si. A to se mi příčí. Vedoucí mě odhadl výtečně. Je muž na svém místě. Dával totiž na novodobém školení: JAK VÉST LIDI, dobrý pozor. Zůstávám. Pracuji. Snažím se. A k tomu všemu jsem pokorná.

V pravdě. Prostě vyčkávám. Taktizuji. Chci z téhle ostudy udělat elitní podnik a jen pro vaše “uši“… těším se, že se zase vypracuji, abych i já mohla plně rozvinout své manažerské schopnosti. Postavené na morálce a motivaci. Znáte tyhle slova pane vedoucí? Zdá se, že vás ve škole manažerů naučili jen ty na z. Zastrašovat, znesvářet, znejistit….