Naše úniky

 

Moje nejoblíbenější místo je statek u babičky, kam beru i děti. Ty se tam do sytosti vyběhají a já v klidu pozoruji cvrkot kolem. Není tam slyšet žádné auto ani jiný hluk města, jen cvrlikání ptáků, štěkot psa, pobíhání slepic… Ve spojení s čerstvým vzduchem, babiččinými buchtami a kávou, je to ten nejlepší balzám na duši…

 

Když ale nemám čas vyrazit za babičkou, vystačím si s nedalekým lesíkem, jen musím ujít zhruba kilometr, abych se dostala stranou od desítek pejskařů a všudypřítomných psích exkrementů.

 

Doma je mi únikem pěkná knížka, když se do ní začtu, nevnímám okolí, děti si tak prakticky můžou dělat co chtějí a často se mi stane, že když odtrhnu oči od rozečtených stran, nestačím se divit ohromnému nepořádku kolem…

 

Výborným únikem je i vana plná voňavé pěny a milý časopis….

 

A když si jdeme s dětmi zaplavat, vahradím si vždy půl hodinku jen pro sebe, šplouchání vln, splynutí těla s vodou… To je skvělé uvolnění nejen pro duši, ale i tělo…

 

Když je mi nejhůř, unikám do snů a představ. Představuji si, jak by vypadal můj život, kdybych se nerozešla se svou první láskou, nebo kdybych neměla děti. Jsou to příjemné představy, ale ráda se pak vracím do reality.

 

Některé způsoby relaxace máme s manželem stejné, ale jako on nechápe moje mnohakilometrové pochody lesem, já bych se nedokázala odreagovat při hraní počítačových her, které jsou relaxem pro něj. Uvolní se také při fandění na fotbale nebo hraním tenisu.

 

Děti relaxují se svými morčátky a při skládání lega. Dokáží se do péče a do stavění natolik zabrat, že mě vůbec nevnímají.

 

A kam unikáte fyzicky nebo duševně vy?